Vytvoří se nové housle. Hráč je nějak získá- jak? Za peníze, pochopitelně, nebo taky jinak, že?

Odnáší si je z dílny houslaře. Dřevo je nevyhráté, a housle, třebaže slibují dobrý zvuk, dělají občas neplechu a skřípou. Je třeba dřevo správně rozezvučet.

     Život hráče a houslí je vlastně vztah?

Nástroj reaguje podle interpretova technického stavu a možná taky podle nálady a psychiky. Když je člověk sevřený, může z houslí vyloudit krásný tón, ale nikdy, NIKDY, nedosáhne v sevření, ztuhlosti, bez vydání sebe celého, takového ohromujícího zvuku jako člověk, který je u houslí uvolněný, nesvírá je, a dává jim tak prostor ukázat se.

Když se nástroj krásně rozezvučí, sám je opojen a obdarován jeho nádherou. Nechá tóny hladit své nitro.

Na housle se však můžem dívat i jinak. Interpret někam jede, odehraje koncert a housle odloží jako nepotřebné zboží do futrálu. Pak je zase vezme…. A zase odloží…..

Bere je do rukou jen když potřebuje a ony mu musí vyhovět. Nikdo se jich nezeptá. Bodejť- je to jen mlčící dřevo- nepromluví.

Je tu pak otázka: Je lepší být hráčem, nebo nástrojem?