Sídliště v opuštěné krajině bez domů. Koruny stromů nad ním… v němém rozhovoru dotýkají se jedny druhých. Desítky údolíček, špinavých koberců prozrazují zmínky života.
Tramvaje nerušeně přejíždí toto místo snad stokrát za den sem a tam, vítr fouká a slunce prohřívá uschlou trávu.
Dny pusté, opuštěné pokrývá jednou sníh, jindy déšť, někdy do nich září slunce.. Noci rušné a přec plné samoty. Samoty všech. Přitom o sobě vědí… Každý se vkrade do svého kouta, V klamném domnění, o kterém ví, Že jej tu nikdo nevidí, uléhá na koberec…
snad… Schoulí se do kabátu, který byl kdysi jeho obyčejným denním všedním oděvem a teď je mu vzácností a vším, když sám jezdil tramvajemi, které mu teď jen z povzdálí pobrukují noční ukolébavku. Nahmatá poslední doušek kořalky po komsi, kdo tu kdysi spal, Napije se, zjistí, že je to jen voda. Pohlédne vzhůru ke hvězdám. Už se smířil? Schoulí se a v chladném noci, třesouc se, usíná.
Kousek opodál, kde jakoby vzrostl úplně jiný svět, barevný, plný zeleně, stromů, Květů, na jednom ze dvou kopců popíjí dva mladí trochu vína, A užívají si levného veselí. Povídají , bláznivě se smějí do hluboké noci… Pak choulí se k sobě u plotu, přes který přelezli.. a mlčíc naslouchají v polibcích hvězdnému tichu… usínají.
Vycházející slunce opět prosvítilo vyprázdněné údolí…
|