Dílo #23626
Autor:van_der_brugg
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:14.02.2006 15:22
Počet návštěv:1044
Počet názorů:8
Hodnocení:4

Prolog
Nechutné pro mě je, že jsem to napsal v roce 2002 a pořád to má platnost.
Man in Blue
Je to příšerný pocit ráno se zbudit a nebýt šťastný. Litovat všeho a hlavně toho, že jste se vůbec probudili. Poleháváte, přikrýváte si hlavu polštářem, kopete okolo sebe nohama a přejete si, aby se alespoň tento den celý odbyl bez vaší přítomnosti. Ovšem někde uvnitř ve Vás se rozpíná to každodenní setrvačníkové péro hodinového stroje, nutí Vás vstát a začíná palčivě bolet ostrými hranami a hrozí prasknutím a jestli praskne, rozlítne se Vám hlava na tisíce kousíčků. Tak tohle přesně byste si sice přáli, ale prosíte, aby to bylo bezbolestně.
Sedíte na záchodě , pozorujete roli toaletního papíru jak se pomalu odvíjí z držáku, jak se po Vás plazí, syčí, vklouzává Vám do ucha a druhým uchem se plazí ven a zase se smotává do ruličky a mění v papír. Bohužel, papír je neposkvrněný, nezašpiněný , ani náznak toho veškerého chaosu, té myšlenkové žumpy, která Vám v hlavě žbluňká, kterou se papír musel v hlavě prodírat, bohužel bez naděje, že  by něco z vaší hlavy vymetl. Při splachování se ještě poohlídnete po proudu vody. Celý váš život se proměnil v to, co právě splachujete. Fuj.
Dnes si neděláte starosti s tím, co si vezmete na sebe. Ostatně věci leží připravené na zemi , tak jak jste je v noci macešsky odvrhli. Zuby? Zuby byste si však mohli vyčistit. Nemusí hned každý na první pohled a nádech poznat, že toho máte vážně plné zuby, že Vám dnes celý svět může vlézt na záda.
Taktak, tak to se může stát jen Vám. Vzbudit se s takovou náladou do tohohle počasí je vážně trest za to , že jste si dovolili, byť jen na chvilku, pomyslet si, že život je krásný.
Ploužíte se ulicí, kličkujete, přikrčení, tišší, s bolestnou obavou, že Vás někdo přepadne nějakým předstíraným pozdravem, nějakou neodmítnutelnou prosbou, nějakou vyčerpávající otázkou. Připadáte si jako byste vláčeli ten největší únosný prvomájový transparent, na kterém je křiklavou barvou napsáno: „Já tu nejdu, to nejsem já, prosím, nečtěte to, nevšímejte si mě, zapomeňte na mě, pokud možno jednou pro vždy, a hlavně na mě nečumte a nemluvte, kdo to je kokot .“ O co víc se krčíte, o co víc se snažíte mít obličej nečitelný,  o to víc Vás bolí ty ostré průstřely pohledů protijdoucích. Co všichni na Vás mají, že na Vás tak čumí? A ještě k tomu to počasí. Kdyby se do té záchodové mísy vešlo celé tohle zatracené město, neváhali byste ani vteřinu se spláchnutím. Proboha, jak jste tu mohli takovou dobu vydržet žít? Chicht, žít? Kurva, co je to za bezvýznamné slovo?
 
Práce. Jedno trápení v ulicích skončilo, druhé začíná. Nikdy byste nevěřili, že Vám vaši spolupracovníci budou připadat tak odporní, vlezlí, slizcí, bezpáteřní, bezpohlavní a že se Vám dokonce neovladatelně zvedne žaludek, když šéf nejapně zažertuje. V přívalových vlnách se snažíte zrakem vytrhat všechny ručičky na hodinách i hodinkách v místnosti, jen aby to trápení bylo už u konce. V touze, aby se Vás nikdo nevšiml, abyste se stali průhlednými, průzračnými, zpomalujete dech a pokoušíte se dělat co nejméně pohybů, aby se od Vás neodráželo žádné světlo, proto se snažíte mrkat jen jedním okem. To je blbost, projede Vám hlavou. Utečete na záchod, nevíte, zda budete zvracet, nebo se vrhnete rovnou šipkou skrz okno. Proboha to je věčnost. Vždyť jste v práci teprve půl hodiny. Někdo nalil do všech hodin thér. I když kruhy pod očima blinkrují, že Vám je k nepřežití, šéf si stejně myslí, že je to po nějaké pařbě a přestože se tváří chápavě a vstřícně a pouští Vás domů, v duchu si slibuje a vyhrožuje celému světu, že jestli ještě jednou přijdete škemrat, že jestli se to s Vámi bude ještě jednou opakovat, vyrazí s Vámi všechny dveře až na ulici. Je to obyčejný parchant, který dělá jen svou zasranou práci.
 
Vyplouváte z práce jako Titanic s protržením bokem, ovšem zatíženi svým ortelem se potápíte mnohem hlouběji než je maximální povolený ponor, rozbíháte se, utíkáte, přesto přese všechno  Vám připadá,  jako když běžíte ve filmu před plátnem, jako když běžíte ve zpětném zrcátku Vás míjejících aut. Všechny ty baráky, ulice, lampy, obchody utíkají před Vámi. Jen nezakopnout, jen nezakopnout, to by Vás kolemjdoucí masochisticky vykostili pohledy.
 
Nervózně  zasouváte klíče do domovních dveří, ještě kousek, ještě kousek, panebože, ať nikoho nepotkáte, prosím, nikoho! Přešlapujete na místě jako močový měchýř Ticha De Brahe.
Za dveřmi svého bytu se sesunete na zem do klubíčka. Cítíte, že to, co je uvnitř Vás, to co Vás bolí, kroutí, bodá, požírá zaživa, není pocit vítězství ani úleva. Napustíte si vanu. Zabloudíte v bermudském trojúhelníku kuchyně. Lednička, lékárnička, plynový sporák. Snažíte se rozpomenout na nějaké chvilky, které by na sebe vzaly tu zodpovědnost a rozhodly za Vás , jakým východem z bludiště se vydáte. Hluk vody v koupelně Vás vrátil zpět na  kuchyňské lino . Oblečení po Vás zůstalo v obýváku ležet jako postřelení vojáci. Prohlížíte se mezi pěnou. Tolik zbytečné, nadbytečné, nechtěné bílkoviny. Přemýšlíte o tom, jestli má cenu se vracet do kuchyňského bermudského trojúhelníku, jestli má vůbec něco cenu, jestli má vůbec cenu klást si nějaké otázky. Vytáhnete špunt a pozorujete, jak se voda odpouští, jak se točí, jak vytváří vír, jak sebou bere vše proti směru hodinových ručiček, vypouští i vaše zbytky touhy, optimismu, světla, radosti, tepu. Přejete si až proti hodinovým ručičkám vezme i čas vašeho bytí. Cítíte se  na dně. Na dně chladnoucí vany. Cítíte se, jako když Vám vypustili plodovou vodu a pokud z té vany nevylezete, oběsíte se na vlastní pupeční šňůře obtočené okolo baterie. Ale proč se to nestalo již tenkrát, proč to musíte prožívat znova a znova?
Zabalíte se do županu, v obýváku překročíte polomrtvé vojáky a pustíte si televizi. I v televizi to o Vás na všech kanálech ví a tak Vám ke zlosti pouští nekonečné jihoamerické srdcestrouhající  telenovely. Víte, že ten ovladač za to nemůže, přesto letí Vám na truc zubícímu se štěstím přetékajícímu Rodrigezovi přímo mezi oči. Baterky z ovladače poskakují po parketách jako vypálené nábojnice kulometu.
Konečně v zákopu pod dekou. Přikrýváte si hlavu polštářem, kopete okolo sebe nohama a přejete si, aby tenhle den byl na věky věků pryč, aby nikdy nebyl, aby se nikdy nevracel, aby to setrvačníkové péro hodinového stroje, co ve Vás bolí a rozpíná se jako vetřelec, aby to péro už konečně prasklo, aby se vaše hlava rozlétla konečně na tisíce kousíčků po ložnici bez ohledu na bolest. Stále ještě hledáte dost odvahy vplout a nechat se navždy ztratit v bermudském trojúhelníku kuchyně. Přimáčknete slanou tvář do polštáře.
Doprdele, doprdele, doprdele… vždyť následující dny budou úplně stejné jako tenhle.

Názory čtenářů
14.02.2006 16:46
silent
hmm...znám podobné nálady z historie :-)....jsou velmi velmi velmi trefně popsané***
14.02.2006 17:00
Repulsion
Začalo to hrozně slibně, pak to trošku ztráci šmrnc... připomnělo mi to tuhle písničku od Plastic People:

Celej den samá nepříjemnost
moucha v ranním pivě
přišlápneš psa
zaklepeš na dveře
pche - vypadnou z pantů
prší
osloví tě krasavice
nabídka lákavá
cena nízká
ale
chce se ti srát...
14.02.2006 18:06
Antifedhaw
no, opravdu mne to bavilo tak do poloviny, pak už ...
ale je to dobré
14.02.2006 23:39
Mario Czerney
silent napsal(a):
hmm...znám podobné nálady z historie :-)....jsou velmi velmi velmi trefně popsané***
já to mívám i v budoucnosti:-)

trošku osvěžení na liteřře**
15.02.2006 10:40
Tadeáška
tak to mi dneska na náladě nepřidalo :o) ale tak člověk si má užít i depku a až na dno :o) taky co s ní jinýho ...

jj, je to víc než trefný a víc než dobře napsaný ...
15.03.2006 23:19
bříza
jo

už aby to skončilo
03.04.2006 17:20
Sirius
Já tyhle stavy léčim rumem a zatim si nemůžu stěžovat........nemůžu .....já už si nemůžu ani stěžovat:( :)))

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)