LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #23614
Autor:	engelmar
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	14.02.2006 10:12
Počet návštěv:	2388
Počet názorů:	3
Hodnocení:	5

Prolog

Věnováno mojí úžasné babičce z Rápotic

Horní Rápotice

Není dnes pěkné počasí. V té mlze lze jen špatně sledovat, jak na ty tuny sněhu přibývají další vločky a přece se někde tady musí skrývat ta víska ze které na mě dýchá historie. Ten statek pamatující generace mých předků, ani nevím kolik generací. Mnoho. Mnoho dětí zde strávilo své dětství, aby se sem jednou rády vracely. Těžko si představit dvacetiletého Engelmara, jak o něm stařenka povídá svým vnoučatům jako o svém výjimečném dědovi, ze kterého už čouhá trochu dějepisu, ale dědův děda, který tady koupil všechna ta pole, byl také mladý člověk. Také měl svojí babičku a svého dědu. Dokonce o něm docela dost vím Díky tolika generacím prožitých zde na statku. Díky svému dědovi, ale hlavně díky dávno zemřelé prababičce znám všechny ty staré příběhy z Prusko Rakouských válek, ty loupežnické příběhy, které mají nádech pověsti. Je mi k smíchu, když velký Humpolecký historik (a také komunista) Rychetský, který zjistil, že se zde v Kalištích narodil Mahler, vyšťourá nějaký starý příběh a otiskne ho v našem Humpoleckém zpravodaji. Vždyť já už ho dávno znám. Kurnik zase ty haldy sněhu a vánice. Moje běžky se boří do těch hromad a sníh tolik lepí. Kde ta vesnice vůbec může být. Bojím se. Před začátkem roku mě potěšila jedna dívka o které, kdyby někdo řekl, že je to víla, tak bych si ještě myslel, že ji podceňuje. Poslala mi přání, ať je pro mě rok 2006 tím nejkrásnějším. Bojím se že ne. Bojím se, že už jetel nepokvete tak jako dřív, že lesy už nebudou tak hluboké vzduch už nikdy nebude tak čistý. Bojím se. Když jsem se byl za ní podívat, zeptala se mě, co jsem to napsal za pesimistickou sms. Bojím se. Bojím se natolik, že jsem jí odpověděl, to byl překlep, nějak jsem se přepsal, že to bylo pomatení smyslů. Bojím se. Bojím se, že už Rápotice nebudou jako dříve, že už nebudou vesnicí. Mohou se snad Rápotice nazývat vesnicí, když pole po generace živena potem a krví vysychají? Mohou se nazývat vesnicí, když lidé dávno dojíždějí za prací do města? A zde jen spí? Ne nechci vyčítat. Nevím. Jako kdyby se pomalu z vesnice stávalo Humpolecké předměstí. No konečně jsem nejspíš tady. Z dálky na mě kouká kovárna, kterou postavil bůhvíkdo. Já vím pouze, že prapraděda zde šil boty, komunisti po znárodnění zde skladovali brambory a děda po restituci starou veteš. A konečně statek, který zde předci po generace opečovávali, aby ho pak děda totálně přestavěl v tento kolos, aby se jeho děti a vnoučata měly kam vracet. „Babičko já zde ale nebudu jíst. Jsem tu jen na skok. Venku je dneska prach bídně a já se musím brzy vrátit.“ „Kolik si dáš řízků?“ Nemůžu odmítnout. Zde nejde o kus povrchního žvance. Babičko, jen kvůli tobě jsem ještě ochoten připustit, že Rápotice jsou vesnice. Jen kvůli těm tvým hektolitrům vydojeného mlíka, jsem ochoten přehlédnout, že zde dávno kravín zavřeli a tu vaší vymodlenou kravku jste vloni museli dát pryč, protože jste to s dědou už nezvládali. Jen kvůli těm upracovaným pažím jsem ochoten připustit, že Rápotice ještě alespoň několik let budou vesnice. Jen kvůli tvým slzám. Na vesnici se vždy hodnotila kvalita člověka podle toho, kolik toho kdo odpracoval. Možná mi to přijde povrchní, ale může vůbec městský člověk, který za celý život psal poezii jen tužkou na papír, soudit ty, kteří poezii tvoří? Skrze ty hordy sněhu se s lopatou prohrabávám do dětství. Zdánlivě nedůležité a v době tržní ekonomiky nevýnosné, přesto potřebné. Potřebné, aby Engelmar viděl, že není všechno samozřejmé a že ani tento týden, který prožívám mimo civilizaci není ztracený. Babičko majetkem si stejně nikdy nikdo nikoho nezískal. Musíš to pochopit, možná že se jednou o tohle všechno ještě pohádají, ale teď to musí zůstat, tak jak to je. Prostě musí. Nahoře za návsí se sluneční kotouč schovává za Studničkovu stodolu. Vím, že dnešním dnem končí můj velký příběh, zítra už začne čas příprav a parádění. Bude to ještě tak krásné?