Protinožec 

Máme nového člena rodiny. Je to velmi vzácná vakoveverka létavá. Pochází  od protinožců (Austrálie, Nový Zéland a přilehlé ostrovy). V Austrálii je dokonce zakázán její vývoz. Naše veveruška  se asi narodila v místním chovu, protože jsem měla možnost ji koupit bez problémů ve zverimexu. Pan prodavač povídal, že už je mají podruhé. Naše holka bude pravděpodobně v tom, prý byla se samcem (samce prodal dřív než ji) a poslední dobou se chová divně. Chodí po kleci tak nějak rozvážněji a už neskáče pořád na pletivo jako by byla na klíček. Tak jsem zvědavá, jestli se jí asi tak za dva měsíce vykulí dvě mláďátka z vaku.

Začátkem minulého týdne jsme se rozloučili s naším myšákem pruhovaným, který nás opustil sešlostí ve věku 2,5 roku. Na myš je to poměrně vysoký věk, asi jako u člověka devadesát let.  Patřil do rodu afrických myší, paradoxně jsem se to dozvěděla až po jeho smrti. Když jsme si myšáky pořizovali, tak byli dva. Chtěli jsme dvě samičky, protože na chov párečku jsme si netroufli.

 Jeden myšák zahynul nešťastnou náhodou v rozpuku jednoho roku. Spadlo na něj víko od akvária a zlomilo mu páteř. Smrt byla pro něj rychlá a milosrdná. Druhý myšák žil spokojeně osamoceně dál, až jsem si myslela, že je to snad nějaká nesmrtelná forma myši, takže mne jeho smrt nakonec pěkně zaskočila. Chtěla jsem mu pořídit kamaráda, ale u nás ve zverimexu se po myších pruhovaných slehla zem.

Akvárium po myšákovi zelo prázdnotou. Byla jsem zvyklá vždy se s ním pozdravit, když přijdu z práce domů. Od dveří kuchyně nebylo poznat, že akvárium už je opuštěné, ale uprostřed cesty k němu jsem si uvědomila, že nebudu mít komu zamávat. Bylo tam najednou bez něj smutno, i když si v obýváku vesele plavaly rybičky. Rybičku si člověk holt nepohladí, protože není správně chlupatá a měkoučká a vodu mívají studenou a vůbec, kdo by si pořád u nich máchal ruce.

Začala jsem tedy obcházet zdejší zverimexy. Nabízeli se obyčejné myši, potkani, osmáci degu, pískomilové, ale setkání s vakoveverkou byla okamžitě láska na první pohled. Tak jsem jí u nás nachystala bydlení a v sobotu se k nám mohla stěhovat. Vakoveverky jsou noční tvorové a umí pěkně hlasitě syčet, když se jim něco nelíbí. Takové zvuky by člověk od patnáctidekového zvířátka neočekával. Po dvou dnech si na mne už ale celkem zvykla, nebojí se mne, už se nechá hladit, jen do ruky ji ještě nemůžu vzít. Malý drb na závěr - jako správný protinožec visí s oblibou na stropě klece hlavou dolů.

Vzhledem k tomu, že Anarela dostala od Maria Czerneyho jako kritika vynadáno, že je to málo a odfliknuté, tak se její fotky nakonec staly ilustrací ke kodyniímu příběhu, protože ta ho odmítla Anarele vydat do jejího literranského domečku. ;-)