Slova vnořená do večera modrají a chladnou Kamenná lebka blízkého boha svítí na cestu myšlenkám hadovitě se plazícím k západu Lampa rozčísne svým monologem světla rozpravu hvězd a tmy Stín zachřestí tichem až v šíji zatrne A mezi prsty na krátko rozkvetou svou vlastní pravdou keře bílých růží
Všimla sis někdy že když jdeš proti tmě tak klade odpor?
To se jen zachytává za trny těch růží Abys nezapomněl že se má jít dál