Vzpomínám si na úžasné lidičky, které jsem několikrát potkal na ruzyňském letišti. Ač byli dospělí a někteří již dost přerostlí, jejich duše se zastavila někde v osmi či deseti letech, a tak přestože na první pohled vypadali jako turisti z JZD Slamkovice, kteří nikdy ještě neviděli letadlo, uvnitř těch svých duší svítili jako žárovičky na vánočním stromečku. Chasník v kožené bundě, baretce, ze které trčely trsy stříbrné trávy, v prošlapaných polobotkách a v kalhotách z padesátých let na autobusové zastávce Letiště Ruzyň přistoupil k seriózně oblečenému pánovi v chundelaté papaše a upravil mu šálu a zapnul nejhořejší knoflík zimního kabátu se slovy: „ Jaroušku, zapni se, ať ti není zima“. Jaroušek klidně stál a dmul hruď k zapínání knoflíku a oči mu poskakovaly po ostatních čekajících na autobus jakoby sledoval neposedný pingpongový míček. Celá tato mimozemská výprava nastoupila do autobusu jako poslušní školáčci a Jarda s Chasníkem si sedli vedle sebe. Přes řasy víček vyzařovali světélka vánočních ozdobiček a prožívali jízdu autobusem jako něco ojedinělého, zvláštního a neopakovatelného, se zatajeným dechem, až jsem čekal, že na blížícím se kruhovém objezdu, kde se autobus nečekaně nakloní, že se právě v tom místě mimozemšťánci chytnou za ruce, jako na řetízkovém kolotoči, plni výskotu radosti míchaného s nepopsatelným strachem, strachem z toho, že řetízky prasknou a oni uletí setrvačností kamsi do vesmíru. Sterilní hlas autobusového reproduktoru ohlásil, že brzdíme v zastávce „Divoká Šárka“. Marťánek v těle šedesátiletého Jarouška se rozchichotal…“Hi hi hi…Divoká Šárka… Hi hi hi…Divoká Šárka…“ Pak náhle ustrnul, udělal strojově vpravo hleď a přilepil čelo k chladného oknu autobusu. Přímo před jeho zrakem pod Jarouškovým oknem defilovala mladičká žabka, demonstrujíc svou rozhaleností a krátkostí sukní, navzdory mrazivému počasí, že ona má ale úplně všechno všecícko, po čem mužský zrak celý život touží a že se nestydí to své všecícko nést sebou po ulici a zdarma tak obdarovávat všechny vyvalené mužské bulvy bez výjimky. Jaroušek sebou trhnul, nečekanou silou lokte udeřil do „chasníka“ ze stejné planety, a rychlým kmitem hlavy v papaše nasměroval chasníkův zrak přímo na prvomájový alegorický vůz převtělený do té nejodhalenější slečny v okruhu padesáti kilometrů. Oba marťánci měli přilepené čelo k oknu, které se mlžilo, ikdyž oba zatajovali dech. Jaroušek se zazubil a rozchichotal: …“Hi hi hi…Divoká Šárka… Hi hi hi…Divoká Šárka…“ A jak se smál drnčel čelem o zamlžené okno autobusu. Předstíral jsem, že mi něco padlo do oka, otřel jsem si šťastnou slzu zjištění, že existují ještě krásnější a pohádkovější světy, než o kterých se zdá nám přízemšťanům. |