asi musíme umřít asi odletět tam každej sám a potichu a bez přemlouvání s bílým květem za uchem anebo mezi rty zalepit se do obálky a poslat adresa Maminka Země, země, půda zamrzlá když takhle v lednu mezi slzama se ukládá k zimnímu spánku i jedna rodina usíná pod rukama břečťanu a nové diáře zůstanou navždy prázdné a navždy 2006
Epilog
Honzovi s maminkou, co už napořád budou mít hlavu v oblacích
Omlouvám se, že mluvím, ale tahle báseň do mě něco...brouka do hlavy? To zní divně. Prostě vystihla něco, co jsme se snažili najít celé odpoledne v čajovně a nějak to na nás leželo...
Děkuju. Snad.