Marek si zavázal tkaničku, zakřičel na rodiče něco jako pozdrav a nechal je samotné se svými hádkami. Byl šťastný, že od nich má zase chvíli klid. Vlezl do výtahu a zase se zasmál tomu, jak perfektně ho posprejoval. Samozřejmě se proti těm neslušným obrázkům a slovům lidé z domu bouřili a chtěli potrestat viníka. Všichni také moc dobře věděli, kdo to udělal, ale nikdo nevěděl, jak to dokázat. Dojel a udělal pár svých pravidelných lumpáren - nalepil žvýkačku na tlačítko u výtahu, zazvonil na jednoho starého pána z přízemí a utekl, sebral ze schránek čouhající noviny a venku je vyhodil do popelnice. Venku pošlapal záhon s květinami a čekal, až se z okna vykloní Bába ze čtvrtýho (ona se samozřejmě jmenuje jinak, ale Marek jí nikdy jinak neřekl) a pak na ni ukázal prostředníček. Stará písnička. Pošlu na tebe policajty hajzle, že půjdu za rodičema?, já ti ukážu!, to si za rámeček nedáš! Marka už to skoro ani nebavilo, dělal to jenom z jakési nostalgie. Parta se scházela v sobotu k večeru pod mostem jednou za čtrnáct dnů. Marek se na tyhle schůzky šíleně těšil, bylo to jediné světlo v jinak dost nudném životě. Většinou to probíhalo tak, že se vydali do města, kde Vašek, největší z party, koupil spoustu alkoholu a cigaret. Zpátky k mostu pak šli delší cestou, na které ovšem byla autobusová zastávka se spousta nervózních důchodců, což je ten nejvděčnější terč nadávek, urážek a vulgarismu mladých vandalů. Pod mostem pak řádili až do rána, naštěstí měli všichni rodiče, co se o své děti moc nezajímají a tak mohli přijít třeba až v pět ráno a nebo třeba vůbec ne. Na dnešek se Marek těšil dvojnásob, protože Péťa slíbil, že od jednoho kamaráda z Prahy sežene něco tvrdšího než trávu. Když Marek přišel, byli tam už úplně všichni. Hned poznal, že se chovají nějak divně. Ten večer poprvé zkusil háčko. Zvratky. Hodně alkoholu. Přes most přejíždí auta sem a tam sem a tam, bolí z toho hlava. Naštěstí se dá uletět, teď tomu věří, stačí mávnout rukama. Vidí to pod sebou, ten hnus. Jehly. Flašky od rumu. Kamarád u křoví buď močí nebo masturbuje. Normálnímu člověku by se udělalo zle už jen z toho smradu kolem, ale Marek lítá, je nad tím vším, je v pohodě. Nějaká paní se psem. Řve. Chce zavolat policii. Rána. Druhá. Krev. Paní se nehýbe. Všichni utíkají. Jenom Marek ulétává. Když přišel domů, byly asi tři ráno. Rodiče spali. Najednou si vzpomněl. Třídní jim zadala esej. Za normálních okolností by ji asi nenapsal, ale dneska se mu stejně nechtělo jít spát. A tak pustil počítač, zapl WordPad a velkým tiskacím písmem napsal nadpis: ČÍM NECHCI BÝT |