To se nám to skrývávalo,
někde na dně oceánů
před pravdou
před skutečností
před chvílemi vážnými
i před okamžiky bouřlivými,
kdy jsme spolu hledali
něco víc, než jsme původně chtěli.
Hledali a nenašli…
Málá gejzírová fontána
přerostla nám přes slova,
tak přijď naposled
a ruku mi dej.
Svou tajnou skrýš
tiše chystáš
ve vzpomínkách
na srdce z jehlíčí
co stejně jako ty
nechtěně selhalo…
Pravidelně a hravě
vrývalo se mi pod kůži
tvoje poslední gesto
toho nepravidelného letu…
Vyprávíš mi něžné hlouposti,
i když častokrát sám sebe
tajně po večerech
poučuješ o pravdě…
Tvá gesta jsou pomíjivá
a já o tom vím,
lásko nevybouřená
Mlč.
Nechci tě poslouchat.
Snad... kdysi dávno
Raději pojď blíž.
Zamkneme si svět.
Zbylo tak málo slov, co nelžou…
|
|