Oba muži se pátravě zadívali na oblaka zvířeného prachu a ve tvářích se jím objevilo zděšení.
„Co to proboha je? Indiáni?“ zeptal se Donald Thomason.
„To nebudou indiáni ani vojáci,“ mínil Johny Wejtasa a napínal zrak co nejvíce a pak zvolal: „To je stádo bizonů! Rychle musí vlak couvat!!“ 
  Poté se rozeběhli ke vlaku, ze kterého se všichni zvědavě dívali v tu stranu, kde se nacházela oblaka zvířeného prachu.
„Dejte zpáteční chod! Nebo nás to stádo rozdupe!“ křičel Wejtasa na překvapeného strojvedoucího a přitom naskočil na předek lokomotivy. Thomason ho následoval. Lokomotiva se o chvíli později dala do zpětného pohybu. Zraky všech se upřely na již viditelná mohutná zvířata, která se hnala prérií. Souvisle blížící se hřbety bizonů vytvářely dojem pohybujících se kopečků.
„Zrychlete!“ vykřikl Thomason zatím co Wejtasa přelezl celý předek lokomotivy, až na zadní část, kde bylo uhlí. Na něm seděli dva muži, kteří měli v rukách pušky. Hned si od jednoho pušku vzal. A přes namířenou hlaveň se zadíval na blížící se stádo.
„Jestli nějaký bizon vybočí, tak se musí střelit mezi voči!“ řekl poté a zrakem sledoval, jak první bizoni se blíži ke trati, kterou pak přebíhají před stále couvající lokomotivou. 
  Dunivý dusot za zvířeného prachu otřásal zemí. Dva bizoni těsně proběhly před předkem lokomotivy. Wejtasa měl ukazováček na spoušti a bedlivě sledoval probíhající stádo. I přes zvířený prach postřehl, jak jeden bizon vybočil a běží směrem na vlak.
„Až řeknu hoďte mi pušku. A vy nestřílejte!“ vyhrkl a zalícil na hlavu bizona. Přes konec hlavně pušky rozeznal čumák a oči bizona. Pak opakovaně stiskl spoušť.  Bizon po výstřelech ještě chvíli běžel, ale pak se náhle sesul na zem. Za ním se vzápětí objevil další bizon.
„Rychle pušku! A tuhle nabijte!“ vykřikl a obouručně hodil pušku muži a hned chytl hozenou pušku od druhého muže. O zlomek vteřiny jí svíral v rukách a opět lícil na hlavu druhého bizona. Několik výstřelů se vzápětí ozvalo a bizon  opět padl na zem.
  Zakrátko se stádo přehnalo a zmizelo v dálce. Po něm zůstaly jen rozplývající se oblaka prachu. Na obloze brzo kroužilo několik dravců, kteří vycítili kořist.
„To, že nás budou vohrožovat bizoni. Tak to by mě ani ve snu nenapadlo,“ mínil Thomason a setřel si kapičky potu.
„To já taky ne. Vypadá to, že ty kameny spadly vo svojí vlastní vůli. A to stádo taky shodou vokolností  tu proběhlo. No, pozoruhodná shoda náhod,“ zkonstatoval Wejtasa a podél vlaku došel k předposlednímu vagonu ve kterém byl ředitel banky. Jeho nalezl schouleného a vyděšeného i z jeho sekretářem pod stolem.
„Už můžete pánové vylízt. To stádo přeběhlo. Musíme vodstranit pár spadlejch kamenů a pak pojedeme dál. Nechcete pomoct?“ zeptal se.
„Jaký kameny? Kdo je dal na koleje?“ zeptal se ředitel Ronald Stevenson, když po kolenou vylezl z pod stolu.
„Jak to, tak vypadá, spadly na ty koleje samy.“
„Hlavně musíme dohnat zpoždění!“ vyhrkl už stojící ředitel.
„Přesně, tak!“ přitakal sekretář Charles Wills.
„Jasně. Vyřídím to strojvedoucímu i topičovi,“ řekl zachmuřeně Wejtasa a odcházel.
„Ať sem pak přijde pan Thomason!“ ozval se náhle ředitel a přitom si rukou čistil kalhoty.
„Taky mu to vyřídím.“
Po delší době vlak zahoukal a pomalu se rozjel po kolejích. Sotva se vzdálil dravci se slétli na kořist, zatím co jiní na svou kořist stále čekali.

                                          KONEC TŘETÍ ČÁSTI.