na lodi zima rozlézá se jako krysy vězeň v podpalubí v pěsti svírá vyškrtané sirky vzpomínek a podlaha pod ním těžkne solí píseň vln teskná svou monotónností jak dlaně otroků s vesly skřípá mu pod kůží až poslední zbytky síry ohladí v tmách až oči přes sůl nepůjdou zavřít až ztěžklý vzduch přinutí ho hlavu k prknům pevně přilnout pak na obzoru – možná – začne svítat |