Rozlehlou prérií se táhla železnice. Do celé krajiny se opíralo slunce, jehož  paprsky nemilosrdně pálily. Vysoko na obloze kroužilo několik dravců a vyhlíželo případnou kořist. V dálce se nad prérií objevil sloup černého kouře, který se pomalu zvětšoval a přibližoval. Netrvalo to dlouho a koleje se rozdrnčely. Parní lokomotiva táhnoucí několik vagonů brzo projela a jela dále do zdánlivě nekonečné prérie.
  V předposledním salonním vagoně sedělo několik mužů u stolu a hrálo karty. Bylo na nich vidět, že jsou nervózní.
„Myslím si,  pane řediteli, že to zlato dovezeme do vaší banky bezpečně,“ řekl Donald Thomason muži, který seděl na opačné straně stolu a kouřil doutník.
„To doufám. Jste za to mnou placen!“  vyhrkl Ronald Stevenson a vyfoukl velký oblak kouře.
„Zabezpečení je maximální. Pinkertoni mají ve vlaku svý lidi a k tomu ještě máme svoje lidi,“ ozval se obrýlený muž Charles Wills.
„To jste taky Willsi tenkrát říkal, než mojí banku vyloupili!“ řekl ostře Stevenson, který začínal mít nervy na pochodu.
„No, karty mi dneska nepadaj. Je na čase skončit. Jdu zkontrolovat svý lidi,“ mínil Edward Hill, který velel Pinkertonům ve vlaku.
„Taky mně ta hra nejde. Jdu si na chvíli lehnout. Kdyby něco, tak mě okamžitě vzbuďte!“ řekl ředitel a vstal od stolu. Poté odešel do vedlejší místnosti ve vagonu.
„No, kdyby nás přepadli a nedej bože se toho zlata, co vezeme v posledním vagonu zmocnili, tak se raději nechám zastřelit těma banditama, než jím,“ mínil ironicky  Thomason, který též opustil vagon.
„Nebojte. K tomu nedojde. Vše máme pod kontrolou. Moji a určitě i vaši lidi jsou připraveni na vše. A nejsou to žádní zelenáči,“ řekl mu Hill. Oba pak přešli do dalšího vagonu, kde sedělo jen několik cestujících, mezi nimiž byl i jeden Pinkerton.  Zatímco  Thomson prošel vagonem, tak Hill usedl vedle onoho Pinkertona.
„Dobře, že jste přišel. Ten muž, co sedí úplně vpředu, je Jack Normenn,“ sdělil mu Johny Wejtasa, přičemž hleděl oknem na ubíhající prérijní krajinu.
„Cože!? To je ten, jak je hledanej pro dvě vraždy!“ pronesl překvapeně, ale potichu Hill.
„Ano. Málem jsem ho nepoznal. Nemá vousy. Má zkrácený vlasy a je celkem nóbl oblečenej. Všiml jsem si však zcela náhodou i přesto, že má přivřenou levou dlaň chybějícího konce malíčku.“
„Tak ten nám tady ještě chyběl. Teda pokud je to opravdu von.“
„Určitě je.“ 
   Hill se na sedadle nadzvedl a opatrně se zadíval do přední části vagonu. Po levé straně uviděl sedět muže ve světlejším obleku. Muž se díval ven a tak si stačil v klidu prohlédnout jeho obličej.
„Hrome. To bude opravdu von,“ řekl a rukou naznačil Wejtasovi, aby se připravil, přičemž vstal. Pak vykročil uličkou a pravou rukou se dotkl horní části zasunutého koltu  v pouzdru. Vedle onoho muže seděl ještě jeden muž, který byl začten do novin.
„Patří k němu a nebo ne?“ proběhlo Hillovi hlavou, když se přibližovali. Muž, který  četl noviny na něho pohlédl a začal je pomalu dávat dolů. O vteřinu později se prudce vztyčil a tasil zbraň. Skoro současně třeskly dva výstřely. Hill okamžitě pocítil bolest v levém boku. Muž ve světlém oděvu také pohotově vytáhl kolt, ale než stačil vystřelit, tak na něho vypálil  Wejtasa. Na podlahu klesající Hill ještě stačil vystřelit na toho, co ho postřelil. Muž vykřikl a přitom opět vypálil. Zároveň na něho vystřelil Wejtasa, kterému kulka škrtla o levou paži. 
  Muž se sesul na podlahu před dveře,  zatímco ten kvůli kterému to vše vzniklo, seděl zhroucen na dřevěné sedačce. Dým se pomalu rozplýval, načež do vagonu vběhl Thomason a dva muži s puškami.
„Co se stalo?!“ ptal se hned.
„To vám vysvětlím potom. Teď mi ho pomozte vodnést. Tam ti dva jsou už jsou v pánu,“ řekl mu  Wejtasa a oba odnesli zraněného Hilla do vedlejšího vagonu.
Vlak dále uháněl nehostinnou prérií za svým cílem a jeho pasažéři netušili, co jim osud chystá.

                     KONEC PRVNÍ ČÁSTI