Cesta nekončí
protože nezačíná
Pouze a jenom existuje

Cesta je cestou
díky tomu který po ní jde
Jeden je odrazem druhého

Není cesty bez chodce
Polibek nohou a prachu
je prvotní básní

***

Ticho je nejčistší jazyk
Má nejhloub ke kráse

***

Dům zoufalství
Holý
jak lesy v listopadu
Vztažené ruce k nejbližšímu nebi
(a jen málokdo ví že)
k vlídnému pohlazení

***

Noc vymírá
stále víc jdou na dračku
neprůhledné sny
Bezdrátově přenášené sny
Sériově montované sny
značka Nebe

Vyrábějí je (exkluzivně pro nás)
Japonci
kousek za Prahou
v čisťounké továrně

Jen kuličku opravdové tmy
Prosím
Ne té člověčí
Z vydělaných stínů

***

Z bezpohlavních zářivek sněží
umělý sníh na otevřenou zlomeninu ulice
Mladé větry se učí vykládat taroky mraků
Závěs má barvu pleti chudokrevné dívky
Stísněnou
Akorát do náruče

Chvěje se uvnitř
když vzpomíná jak vzlykala opřená
o dráhu Neptuna
(to aby se ten chlorid
rychleji ztratil v moři)

Bože
kolikrát už jsi sahal po
záchranné brzdě vesmíru?

***

Má rád láskou sirotků
protože jen děti vyrostlé v labyrintu
nechtějí zpytovat každý roh
a dokáží se usmát svému obrazu
v cizích očích

a dávat a brát
stejným dílem

koncentrické kruhy nebe
znají po hmatu
a pádu hluboko stranou
když se netrefily do pekla

Má rád láskou sirotků
za všechny které
nemohl milovat

***

Nedočkavost skrytá
v předpojatém betonu
Slzy na podzim nemrznou
(to smí jen pár dní v únoru)
Odtečou na východ
až v noci řeky změní tok
a odnesou své slané břemeno
na Měsíc
Touha vrátit se do skořápky
Jak kuřata, jak kuřata...
Je zbytečná
vždyť smrt je kulatá
vždyť zaceluje spáry
do druhého vejce

Nikdo ale neví
jestli to není pukavec

***

A jako blesková válka a večerní kameloti
odlétají naráz břehy řek
tubusem dalekohledu
do oceánu chladného bezpečí
mezi velryby létavic
a lososy meteorů

Všichni chceme zpátky
domů
Cítím to z pórů

***

Skepticismus nehoří
jen ve směsi se zoufalstvím

***

Úsměv je jizva po očkování
a v očích je člověk stejně vždycky nahý
Všechny sodíkové duše
sinale osvětlují město
při jeho noční hostině
Polyká krajině její tmu
a morek kopců bolí

Jako tafelmusik zní nevyřčené apokryfy
hodinek násilím o hodinu mladších

Bozi si neustále
přetáčejí čas
Proto se vždycky míjíme
Už od té doby
co je člověk stvořil

***

Když zavřeš oči
lidé v koncertním sále šumí
(ne dechem, jinak, elektricky)
Papír je hladový
jak novomanželé o svatební noci
A připadne člověku
že občas potřebuje tu
léčivou disharmonii světa
udusanou hlínu krásných slov
(je zvláštní
že na stropě nikdy nedrží)
Hranice hoří
Kolik básní je třeba spálit
aby vylétl z popela Fénix srdce?

***

Lotosy dlaní
a střemhlavé bombardéry oken
První rubín polibku
a chlad noci se změní
v jiskření srsti pumy
Kéž tohle zažije každá dívka
Předehru ke štěstí

Zaslouží si ji
Za budoucnost

***

Není cesty bez chodce
Polibek nohou a prachu
je prvotní básní

Není cesty bez tebe
Svět je výslednice cest
Ty jsi cesta
Sám pro sebe
Ukazatelem pro druhé

***

Nechtěj vědět jak postavili pyramidy
Postav jich pár sám
a uvidiš

(prostě cyklus, proto je to tak dlouhý)