Dílo #20403
Autor:marvec
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:16.10.2005 21:47
Počet návštěv:902
Počet názorů:3
Hodnocení:6

Setkání


Ještě za mých studentských let scházeli jsme se s kamarády z ročníku v hospodě U babičky. Nijak jsme se nedomlouvali; kdo měl čas, ten přišel. Od jara do podzimu fungoval venkovní výčep. Sedělo se u velkých dubových stolů, do kterých opilci psali své dějiny. Stoly byly pro větší přehled očíslované. Dvacet jednička byla naše. Sedávali jsme u ní a pokřikovali na sebe. Pane kolego sem, pane kolego tam, nebo pane kolego byl byste tak laskav...

Šel jsem k Babičce i tenkrát na podzim. Bylo ke konci října, ale ještě celkem teplo. I takhle navečer. Dorazil jsem krátce po osmé. U jednadvacítky nikdo neseděl. Nad stolem se ve větru houpala zrezivělá lampa pověšená na drátě a nažloutlý kužel světla tančil po desce stolu. Číšník právě odnášel prázdný půllitr.

Stoupl jsem si rovnou do fronty k výčepu. Koukal jsem do země a přemýšlel kdoví o čem. Vlekoucí se fronta byla u Babičky nepříjemná záležitost. Tomu, kdo bral po deseti kouscích, to ale nevadilo. Po chvíli jsem začal koukat po lidech kolem sebe. Všiml jsem si staříka přímo přede mnou. Nějak mi tam ideově nezapadal; do takové zaplivané čtverky. Vězel ve slonově modré košili, kterou měl u krku rozepnutou, přes ni šedou pletenou vestu, šedé plátěné kalhoty a z kapsy mu trčela kravata. Jeho noblesu a eleganci, která z něj přímo čišela, dokreslovaly nablýskané černé polobotky. Byly tak trochu v kontrastu se stříbrným větrem na jeho hlavě.

Vrchní Tomáš, který stál za výčepem nepobral moc krásy ani inteligence. A tak se s nikým nemazal. Odmítal točit malé pivo, protože „je to škoda ušpiněné sklinky“. Někdy, když se mu někdo obzvlášť nezdál, odmítl mu nalít úplně. Čekal jsem, jak pochodí ten švihák z černobílého filmu přede mnou. Už teď mi ho bylo líto.

„Deci bílého,“ řekl blahosklonně ten pán, když přišel na řadu. Jakoby u toho malinko stydlivě sklopil oči dolů, jako kluk, co dělá nějakou špatnost. „Deci bílého, “ měl vykřiknout Tomáš a rozchechtat se na celé kolo. On ale nehnul brvou a splnil přání zákazníka.

Když jsem se otočil s pivem v ruce, ještě tam stál a trochu váhavě se rozhlížel, kam se usadit.

„Dobrý večer, jednadvacítka je volná...“ povídám.

„Myslel jsem, že ta je vaše,“ odtušil, ale vydal se směrem ke stolu. Jak mohl vědět, že je naše? Nikdy jsem ho tam neviděl!

„Kolegové nedorazili,“ vysvětloval jsem rozpačitě, když jsem si přisedal k našemu stolu.

Hleděl nepřítomě kamsi mimo a téměř neslyšně zašeptal, že to on ví.

Povídali jsme si dlouho. Ten večer se náš svět zúžil jen na desku stolu. Celý se nám tam vešel a kužel lampy nad námi nám svítil i do nejodlehlejších koutů. Nejdřív jsme semleli všechny možné banality všedního života. Pak stále víc a víc vyprávěl on. Já nemám moc talent naslouchat, ale ten večer to bylo jinak. Naslouchal jsem a místy i s otevřenou pusou.

Úplně nakonec, to když už vypil asi litr a půl bílého, tak to mi vyprávěl, jak ho jeden mladík takhle doprovázel z hospody domů. Líčil ten příběh do nejmenších detailů. Já měl před sebou cáry podzimní mlhy na ulici, kočku se svítícíma očima, která vyskočila z popelnice, smích dívky, kterou rozveselil mladík po jejím boku, oprýskané hnědozelené domovní dveře...

Než jsem se vzpamatoval, ocitl jsem se na té stejné cestě. V tom stejném příběhu. Vedl jsem ho domů a zažíval ty samé chvíle, jako předtím, když mi vyprávěl. Přemýšlel jsem, jestli se mi to nezdálo. Třeba jsem se zasnil po cestě. Alkohol mi stoupal do hlavy a já nevěděl, co je pravda, a co ne. Rezignoval jsem a prohlížel jsem si výjevy, které jsem znal. Přesně jsem věděl, kdy přijdou.

Když jsem ho položil u něj doma do křesla, okamžitě usnul. Celé stěny zakrývaly knihovny. V těch knihovnách bylo nepřeberné množství knih. Jenže všechny byly naprsto stejné. Tlusté svazky A5 v béžových deskách bez jediného popisku. Zvláštní, říkal jsem si. Nebyla to však moje starost a otočil jsem se k odchodu.

„Počkej, kam spěcháš?“

Najednou byl vzhůru a čilý. Jeho oči ztratily kal z večera. „Ještě nevíš, kdo jsem?!“ pronášel vlídným hlasem, až mě mrazilo v zádech.

„Takže ta cesta, ta se mi nezdála?“ vyjekl jsem prazvláštní fistulí. Jen zavrtěl hlavou.

„A v těch knížkách tady kolem...“

„Všechno to tam je,“ přerušil mě.

„A to tam je třeba i to, kdy umřu,“ napadlo mě. Mlčky pokýval, vytáhl jednu z těch knížek a začal listovat. To už bylo na mě moc. Otočil jsem se a utíkal pryč z toho domu.

Ani nevím, jak jsem se ocitl ve své posteli, kde jsem se ráno probudil. Říkal jsem si, „dobrý, byl to jenom blbej sen.“ Z omylu mě vyvedl o den později můj kamarád, kterému jsem v noci telefonoval a všechno mu povídal. Dělal si ze mě kvůli tomu ještě dlouho legraci.

U Babičky jsem toho muže už nikdy neviděl. A chtěl jsem. Po čase se mi to totiž rozleželo v hlavě. Dokonce jsem chtěl najít i ten dům s vysokými a oprýskanými hnědozelenými dveřmi s ohmatanou mosaznou klikou. Nevíte kde stojí?

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'marvec', 17.10.2005 21:10.

Názory čtenářů
17.10.2005 09:08
flétnistka
Tak to mě vzalo...Slušně popsaná atmosféra, vtáhla mě dovnitř a zvláštní pocit zůstal i po přečtení...*
17.10.2005 10:15
Humble
Taky mě to vcuclo :o)*

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)