Ještě
za mých studentských let scházeli jsme se s
kamarády z ročníku v hospodě U babičky. Nijak jsme
se nedomlouvali; kdo měl čas, ten přišel. Od jara do podzimu
fungoval venkovní výčep. Sedělo se u velkých
dubových stolů, do kterých opilci psali své
dějiny. Stoly byly pro větší přehled očíslované.
Dvacet jednička byla naše. Sedávali jsme u ní a
pokřikovali na sebe. Pane kolego sem, pane kolego tam, nebo pane
kolego byl byste tak laskav...
Šel
jsem k Babičce i tenkrát na podzim. Bylo ke konci října,
ale ještě celkem teplo. I takhle navečer. Dorazil jsem krátce
po osmé. U jednadvacítky nikdo neseděl. Nad stolem se
ve větru houpala zrezivělá lampa pověšená na drátě
a nažloutlý kužel světla tančil po desce stolu. Číšník
právě odnášel prázdný půllitr.
Stoupl
jsem si rovnou do fronty k výčepu. Koukal jsem do země a
přemýšlel kdoví o čem. Vlekoucí se fronta
byla u Babičky nepříjemná záležitost. Tomu,
kdo bral po deseti kouscích, to ale nevadilo. Po chvíli
jsem začal koukat po lidech kolem sebe. Všiml jsem si staříka
přímo přede mnou. Nějak mi tam ideově nezapadal; do takové
zaplivané čtverky. Vězel ve slonově modré košili,
kterou měl u krku rozepnutou, přes ni šedou pletenou vestu, šedé
plátěné kalhoty a z kapsy mu trčela kravata. Jeho
noblesu a eleganci, která z něj přímo čišela,
dokreslovaly nablýskané černé polobotky. Byly
tak trochu v kontrastu se stříbrným větrem na jeho
hlavě.
Vrchní
Tomáš, který stál za výčepem nepobral
moc krásy ani inteligence. A tak se s nikým nemazal.
Odmítal točit malé pivo, protože „je to škoda
ušpiněné sklinky“. Někdy, když se mu někdo obzvlášť
nezdál, odmítl mu nalít úplně. Čekal
jsem, jak pochodí ten švihák z černobílého
filmu přede mnou. Už teď mi ho bylo líto.
„Deci
bílého,“ řekl blahosklonně ten pán, když
přišel na řadu. Jakoby u toho malinko stydlivě sklopil oči dolů,
jako kluk, co dělá nějakou špatnost. „Deci bílého,
“ měl vykřiknout Tomáš a rozchechtat se na celé
kolo. On ale nehnul brvou a splnil přání zákazníka.
Když
jsem se otočil s pivem v ruce, ještě tam stál a trochu
váhavě se rozhlížel, kam se usadit.
„Dobrý
večer, jednadvacítka je volná...“ povídám.
„Myslel
jsem, že ta je vaše,“ odtušil, ale vydal se směrem ke stolu.
Jak mohl vědět, že je naše? Nikdy jsem ho tam neviděl!
„Kolegové
nedorazili,“ vysvětloval jsem rozpačitě, když jsem si přisedal
k našemu stolu.
Hleděl
nepřítomě kamsi mimo a téměř neslyšně zašeptal,
že to on ví.
Povídali
jsme si dlouho. Ten večer se náš svět zúžil jen na desku
stolu. Celý se nám tam vešel a kužel lampy nad námi
nám svítil i do nejodlehlejších koutů. Nejdřív
jsme semleli všechny možné banality všedního života.
Pak stále víc a víc vyprávěl on. Já
nemám moc talent naslouchat, ale ten večer to bylo jinak.
Naslouchal jsem a místy i s otevřenou pusou.
Úplně
nakonec, to když už vypil asi litr a půl bílého, tak
to mi vyprávěl, jak ho jeden mladík takhle doprovázel
z hospody domů. Líčil ten příběh do nejmenších
detailů. Já měl před sebou cáry podzimní mlhy
na ulici, kočku se svítícíma očima, která
vyskočila z popelnice, smích dívky, kterou rozveselil
mladík po jejím boku, oprýskané hnědozelené domovní dveře...
Než
jsem se vzpamatoval, ocitl jsem se na té stejné cestě.
V tom stejném příběhu. Vedl jsem ho domů a zažíval
ty samé chvíle, jako předtím, když mi
vyprávěl. Přemýšlel jsem, jestli se mi to nezdálo.
Třeba jsem se zasnil po cestě. Alkohol mi stoupal do hlavy a já
nevěděl, co je pravda, a co ne. Rezignoval jsem a prohlížel
jsem si výjevy, které jsem znal. Přesně jsem věděl,
kdy přijdou.
Když
jsem ho položil u něj doma do křesla, okamžitě usnul. Celé
stěny zakrývaly knihovny. V těch knihovnách bylo
nepřeberné množství knih. Jenže všechny byly
naprsto stejné. Tlusté svazky A5 v béžových
deskách bez jediného popisku. Zvláštní,
říkal jsem si. Nebyla to však moje starost a otočil jsem se
k odchodu.
„Počkej,
kam spěcháš?“
Najednou
byl vzhůru a čilý. Jeho oči ztratily kal z večera. „Ještě
nevíš, kdo jsem?!“ pronášel vlídným
hlasem, až mě mrazilo v zádech.
„Takže
ta cesta, ta se mi nezdála?“ vyjekl jsem prazvláštní
fistulí. Jen zavrtěl hlavou.
„A
v těch knížkách tady kolem...“
„Všechno
to tam je,“ přerušil mě.
„A
to tam je třeba i to, kdy umřu,“ napadlo mě. Mlčky pokýval,
vytáhl jednu z těch knížek a začal listovat. To už
bylo na mě moc. Otočil jsem se a utíkal pryč z toho domu.
Ani
nevím, jak jsem se ocitl ve své posteli, kde jsem se
ráno probudil. Říkal jsem si, „dobrý, byl to
jenom blbej sen.“ Z omylu mě vyvedl o den později můj kamarád,
kterému jsem v noci telefonoval a všechno mu povídal.
Dělal si ze mě kvůli tomu ještě dlouho legraci.
U
Babičky jsem toho muže už nikdy neviděl. A chtěl jsem. Po čase
se mi to totiž rozleželo v hlavě. Dokonce jsem chtěl najít
i ten dům s vysokými a oprýskanými hnědozelenými dveřmi s ohmatanou mosaznou klikou. Nevíte
kde stojí? |