Nadporučík Mirek Vincent sledoval monitor,  na kterém viděl jedoucí nákladní automobil. Před ním jela motorka, na niž seděl hajný. Joystickem nasměroval miniletadélko, na němž byla mikrokamera,  dále nad les. Pak se mu naskytl pohled na stojící automobil,  ke kterému přibíhala postava. Byl to kapitán Jan Skácel.
„Pane kapitáne, za chvíli dojedou k vám,“ varoval ho nadporučík přes vysílačku.
„To stihnu,“ odpověděl kapitán a rychle otevřel dveře u řidiče. Naklonil se přes sedačku k palubní desce. Na ní stiskl jedno místo, a z palubní desky se vysunula malá klávesnice. Rychle na ní začal něco vyťukávat. Přes zadní sklo přitom zahlédl přibližovat se světla jedoucího nákladního vozidla.
„Exploze nastane za patnáct vteřin. Mohl bych to vodpálit, až když k autu dojdou Němci,“ řekl do mikrofonku, který mu vedl od ucha.
„V žádném případě!“ ozval se v naslouchátku, co měl v uchu hlas podplukovníka Michala Novotného.
„Rozumím!“
Poté otevřel druhé dveře a přelezl co nejrychleji přes druhou sedačku, načež vylezl ven. Přikrčeně učinil několik dlouhých skoků a v  lesním porostu se vrhl na zem. 
  Major Karel Pokorný a podplukovník Michal Novotný co nejrychleji odhazovali zem a náhle lopatami narazili na víko bedny.
„Už jsme u ní,“ řekl major.
„Rychle ji musíme vytáhnout!“ mínil podplukovník. Ve stejný okamžik se ozval výbuch. Oba na několik vteřin zůstali nečině stát.
„Výbuch zcela rozmetal auto,“ hlásil nadporučík.
„Co kapitán?“ zeptal se podplukovník.
„Leží v porostu. Ježišmarjá, zasáhly ho vodlétnutý dveře auta!“
   Kapitán Skácel při výbuchu cítil, jak se otřásla zem. Hned nato pocítil prudký úder do zad i do hlavy, aby se mu pak zatmělo před očima. Šlehajícími plameny ze zničeného vozidla bylo ozářeno široké okolí. Pár metrů před ním zastavilo nákladní auto. Hned z něho seskočili němečtí vojáci. Jejich velitel vystoupil, vytáhl pistoli a štěkavým tónem vojákům nakázal, ať prohledají les.
„Tam na tom kopci je zřícenina,“ sdělil mu pohotově hajný a přitom ukázal na zalesněný kopec.
„Deset mužů na ten kopec. Rychle jej prohledejte! Je tam zřícenina. Ostatní všechno tady kolem. A vy, Klüge, nasedněte na motorku a informujte nejbližší vojenskou posádku!“ rozkázal, přičemž přehlédl prostor ozářený planoucím ohněm.
„Deset vojáků jde v rojnici k vám nahoru,“ varoval je nadporučík Vincent.
„Co kapitán?“ ptal se podplukovník Novotný.
„Vypadá to, že je v bezvědomí. Každou chvíli ho mohou vojáci vobjevit.“
„Rychle seběhnu dolů a upoutám pozornost všech na sebe a pak zmizím.“ navrhl major Pokorný.
„Dobře. Odtáhnu tu bednu co nejdál. Povoluji vám to vzhledem k situaci,  co nastala,“ řekl mu podplukovník a major se hned rozeběhl lesem dolů. Díky brýlím pro noční vidění  viděl vše jako za bílého dne.
  Kapitán Skácel podvědomě vnímal, že leží. Zároveň jako by z dálky slyšel hlas,  který ho volal. Po chvilce si uvědomil, že ten hlas přichází z naslouchátka,  co má v uchu. Pak poznal hlas nadporučíkova Vincenta.
„Nekřičte. Jsem zase na příjmu,“ řekl polohlasně a zároveň zaslechl ve své blízkosti křupnutí větve. Opatrně pootočil hlavou směrem, odkud zvuk přišel. V porostu vedle sebe uviděl na pozadí ohně obrysy postavy, která svírala v rukách pušku. Rychle zhodnotil situaci. Vyplazil se z pod dveří na tu stranu, kde byla houština a neustále očima sledoval vojáka. Ten se poté začal prodírat křovím přímo k němu.

KONEC ČTVRTÉ ČÁSTI