Byla noc. Měsíc se schoval za obrovským mrakem a černota pohltila školní komplex.
  Věra zavřela oči a chystala se ke spánku. Florina se Sárou se ještě nevrátily. Jejich stejnokroje stále polehávaly na prázdných palandách.
……
   Byl to zvláštní sen. Podobný tomu z minulé noci.
Opakovala se scéna se schodištěm. Tajemná žena v růžových šatech znovu zopakovala svou nelogickou repliku a zmizela. Z jezírka vyrašilo dotěrné houští  a dokonale jí uvěznilo ve svém pichlavém náručí. Za okamžik zmizelo a místo něj nahradila scenérie zničeného města.
  Tentokrát byla Věra obezřetná a dávala si pozor, aby jí někdo neprobudil. Divoce se rozhlížela kolem sebe a výhružnými gesty se snažila odradit případné monstrum s hnijícím pařátem.
  Povedlo se. Sen pokračoval nerušeně dál.
Na obloze se rozzářil Měsíc a mezi troskami vyrostl obrovský pravidelný objekt. Věra se odrazila od země a vznesla se do vzduchu. Tiše proletěla nad zničenými domy, dokud se nedostala do těsné blízkosti neznámého předmětu.
 
   Nažloutlá krabice se hrozivě tyčila k noční obloze. Kartónové stěny se zvedaly do výše pětipodlažního domu a jejich dokonale hladký povrch narušovaly místy drobné kruhové otvory.
  Věra údivem otevřela pusu a se zaujetím hleděla na papírovou krychli. Fascinována velikostí  objektu ani nepostřehla, že kolem ní krouží skleněný dravec.
  Cosi jí klovnulo do hlavy.

   Věra zaječela a prudce se ohnala. Florina, která ji dloubala koncem tužky do hlavy, odletěla na opačnou stranu pokoje a zmizela v útrobách eliptického šatníku.
"Co blbneš, Věro!" ječela po ní Sára, pihovatá blondýna s orlím nosem, "vždyť to byla jen legrace!"
   Věra mlčela. Vyjeveně zírala na spolubydlící a nechápala, co se stalo.
"Sakra!" ozvalo se ze šatníku, "asi mám zlomenou nohu!"

16. duben
  Opět další smolný den. Florina si zlomila hnátu. Pravděpodobně za to můžu já! Prý jsme s ní  mrštila přes půl pokoje. Takovej nesmysl! Jak bych to dokázala? Vždyť jsme nejslabší v ročníku! A ještě k tomu si nic z toho nepamatuju! No, jak už to obvykle bývá, následovala návštěva kanceláře ředitelky kolejí.
  Ta stará škeble mi dala ultimátum. Když udělám další průser, tak vyhazov! Kruci! Daleko horší je, že se to dozvěděla Ugandová a hned to rozkecala po celé škole. Hrůza! Týden nevylezu z pokoje, ledaže by šel kolem Lachym. Můj Bože, zase jsem ho dneska  potkala! Mířil zrovna do jídelny a normálně se na mě usmál. Nebo, že by se tlemil na Vocáskovou, co stála za mnou? No nevím. Každopádně se musím hlídat a nemrzačit další spolubydlící. Už budu muset končit. Za chvilku začínají laborky. Hrůza!

   LAVIUN neboli Laboratoře Vílí univerzity se nacházely v nejzápadnější části školního komplexu. Šedivý panelák, k němuž přiléhal trojzubec čtyř budov, se částečně ztrácel v oparu nazelenalé mlhy valící se z spirálovitých komínů.
 
"K tabuli půjde..," přemítala slečna Drajkolgová, vychrtlá víla v gumové zástěře a prstem jezdila v seznamu studentů.
  Zářivě bílá místnost, osvětlená skleněnými svítidly se utápěla v oceánu nejistoty. Na dokonale hladké podlaze z porcelánu bublalo šestnáct kádí naplněných černou tekutinou. Mezi nimi se krčily oválné stolky, u nichž vysedávaly v oranžových zástěrách vyděšené studentky plus jeden kluk, který se také toužil stát vílou Aroma, ačkoliv k tomu neměl ty pravé předpoklady.
"Určitě vytasí mě!" špitla Věra a ohlédla se k Huong, "cítím to v kostech! Už od rána mám divnej…"
   Vyučující přimhouřila oči a ukončila své pátrání v seznamu. "Věra Fopwergová!"
"Sakra!"

  Slečna Drajkolgová byla známa svou přísností a nemilosrdným zkoušením, připomínající výslech ředitelky kolejí.
"Umíš?" štěkla na Věru a z kapsy zástěry vytáhla šedý sešitek.
"Trochu!"
"Tak to bude rychlý proces!"
To si piš!
"Zahřívací otázka: Co jsme probíraly minulou hodinu?"
  Věra zakoulela očima a začala dělat posuňky na ostatní žáky. Huong rychle prolistovala své poznámky a pokoušela se jí naznačit, že to bylo Chemické složení sutřimonního sekretu.
"Long-čingová napovídá!" zvedla prudce ruku Ugandová.
"Ty svině!" špitla Huong a zabodla zrak do stolní desky.
   Vyučující kupodivu nehnula ani brvou a dál pokračovala ve zkoušení.
"Tady se někdo nepřipravoval!" ušklíbla se, "Uvidíme, co mi odpovíš na druhou otázku? Vyjmenuj tři základní složky zápachu."
  Jenže ani to Věra nevěděla. Veškerý volný čas včera strávila s Huong a vyhýbáním se Ugandové.
"Vidím, že si pilně studovala!" usmála se zlomyslně víla, "určitě to muselo dát hodně námahy otevřít sešit a přečíst si , v tvém případě, velice stručný zápis z minulé hodiny. Nebo ses raději věnovala mrzačení spolubydlících?"
  Spolužačky se tlumeně zasmály.
Věra zrudla v obličeji a nic neřekla.
"Tak to nebudeme protahovat a rovnou ti napíšu Enko!" otevřela Drajkolgová šedý sešitek.
"A nemohla byste mi dát ještě třetí otázku?" domáhala se studentka, "Říká se přece: Do třetice všeho dobrého i zlého?"
  Vyučující se zamračila a věnovala jí nechápavý pohled. "Co to na mě zkoušíš za nesmysly, Fopwergová? Takové rčení jsem nikdy neslyšela!"
   Věra sklopila zrak a nešťastně zírala na hladkou podlahu…., která se najednou zalila krví.
"A kurva!" vyděšeně sebou škubla a začala pomalu couvat ke kádím.
"Kampak jdeš, Fopwergová?" zeptala se učitelka a natáhla po ní kostnatou ruku, "ještě jsme spolu neskončily!"
  Věra neodpověděla a otočila se zády ke katedře.
"Tak to by už stačilo!" vypěnila Drajkolgová, " Okamžitě se vrať zpátky, Fopwergová! Nehraj se mnou tuhle trapnou komedii! FOPWERGOVÁ!"
 
  Podlahu zaplavilo krvavé jezero. Bublající kádě vyrostly do obřích rozměrů a  změnily se v ohořelé stromy, jejíchž rozvětvené koruny v mžiku rozbořily strop laboratoře.
  Věra zaječela a snažila se skrýt před padajícími troskami. Kusy bílého zdiva se zřítily k zemi a dopadly z větší části na Ugandovou a její kumpány. Ostatní studentky nehnuly ani brvou a dál si lebedily v krvavé lázni.
  To jsou jen halucinace, uvědomila si Věra při pohledu na spolužačky, které nejevily náznak neklidu. To vidím jen já! Do háje!
"Naposledy ti říkám, aby ses vrátila!" uslyšela znovu hlas učitelky, který postupně přecházel v děsivé skřehotání. "Mě neunikneš, Fopwergová! Takhle se ke mně nikdo chovat nebude!"
  Věra opětovně ignorovala učitelčiny rozkazy a brodila se směrem k Huong.

  Teplota v místnosti prudce klesla pod bod mrazu a dírou ve stropě začaly padat sněhové vločky. Huong a všichni ostatní zmizeli v záplavě drobounkých krystalů, které se pomalu snášely k rudé hladině. 
  Věra se rozběhla ke své nejlepší kamarádce, jenže v cestě ji zastavil děsivý pařát, který ji silně uchopil za pravé rameno.
"Tak kdepak je máme?" pošeptal jí někdo do ucha , "Už se nemůžu dočkat až si na nich pochutnám!"
Věra dočista zkoprněla a hrůzou nemohla promluvit.
"O žádném jídle nepadla ani zmínka," odpověděl místo ní hrubý mužský hlas, "máme je jen eliminovat a provést přeměnu!"
"Nechci vás nějak rušit v práci, " uslyšela třetí, tentokrát ženský hlas, " ale není vás jaksi málo! Když jsem žuchla do tohohle baráku, viděla jsem stovky blefů, jak se potulují po okolí."
"S tou stovkou, co jsi říkala, bych pochyboval,"pravila postava vedle Věry, " Mrdiskrci provedli sčítání blefů a odhadli to na několik miliard jedinců. Bude to pěkná fuška, zvládnout takové kvantum do jednoho týdne!"
"A to je musíte všechny zabít?" zeptala se ta žena, "Proč? Co udělali tak hrozného, že si zaslouží hromadné vyvraždění?"
Věře se zatmělo před očima a upadla do mdlob.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ