Srdce mu tlouklo jako zvon, který se příští vteřinku utrhne z věže a po krátkém a závratném letu se rozbije o dlažbu na tisíc kousků… A najednou slyšel a cítil svůj dech, ne rychlý a mělký, jako když hladová myška šmejdí po spíži nebo vítr prohání po dlažbě zmuchlané jízdenky a oslintané nedopalky, ani sípavý dech unaveného stařečka, který se plahočí do schodů, ale jiný, těžký a hluboký dech, jako když odfukuje těžká parní lokomotiva, jako když se zvedají a zase padají měchy od varhan a píšťaly a chrámové sloupy se třesou, až je člověku úzko… jako když harmonika, rozpustilá a ufňukaná heligonka nadechuje a zase vydechuje zakouřený hospodský vzduch, a kovářské měchy funí do výhně a žhavé uhlíky pálí, až bolí oči… Takhle uviděl ten svůj život, jako přerývaný a chraptivý dech, jako cestu přes bludné kořeny, kodrcavou a polámanou cestu, po které zůstávají jizvy do kříže a vrásky hluboké jako rozpraskaná kůra starého stromu… A on bude, znovu začne dýchat, znovu začne žít, a do práce, k řevu řetězových pil a těžkých traktorů, k rubání a pálení živých a zelených haluzí už se nevrátí. Vrátí se k Demčakovým housličkám, které z Plzně přivezl bráška, znovu se na ně naučí hrát a bude vidět a slyšet, ne očima a ušima, ale jinak a mnohem ostřeji, srdcem… Přesekne lano, které ho poutá k molu, na polámaný stěžeň vytáhne plachtu a vypluje na širé moře, bude klopýtat po té kodrcavé cestě, snít o půlnočních ohních ve ztichlé stepi a koních k nezkrocení a plakat do housliček jako chromý Lavička, který nemohl chodit po doktorech, protože kdyby přestal hrát, umřel by steskem, a tak ho mezi svatbami a pohřby nosili na zádech… Proč vlastně potřebuje peníze, aby jako gadžové šetřil a střádal na domek, louku nebo kus pole, aby se tam pak celé roky plahočil a v noci se budil strachem, že ho někdo o tohle všechno připraví? Demčak mu jednou řekl, že Lavička se peněz bál. A když mu do housliček nacpali peníze, které by jinému vystačily na celý měsíc, Lavička ty peníze tak nenáviděl, že je ještě večer utratil nebo rozdal, on, takový muzikant, platil za celou krčmu a nejšťastnější byl, když se pak ráno nad ním někdo slitoval a půjčil mu deset korun na autobus… Starý Laco by se mu vysmál, jednu ruku by mu položil kolem ramen a druhou ukázal kolem sebe: Kas kher hin, oles hin ča jekh, kas kher nane, oles hin šel… Kdo má dům, má jeden, kdo dům nemá, má jich sto… A kdo chce žít velký život, nesmí mít velký dům… A že jen člověk, který je na dně, dokáže zvednout oči vzhůru, k nebi a hvězdám… Ať se rozhlédne kolem sebe a zeptá se, komu patří slunce, které zahřívá zemi, a vítr, který šustí, zpívá a naříká v korunách starých stromů a rozčesává hřívy divokých koní, komu patří průzračné potůčky a studánky, které pánboh pro všechny požehnal, kdo může říct, že mu tohle všechno patří, a kdo si to odnese na druhý břeh, tam, kde teď pase ovce starý Juraj… Sluníčko stoupalo po obloze, mlhy v dolinách se rozpouštěly a lehounký větřík šeptal a šustil v korunách stromů, barevné listí se snášelo k zemi, šumělo a chrastilo, a táhlá písnička už plakala jen docela malinko a zlehka: Čhajori romaňi, ker mange jagori, na cikňi na bari, čarav tro voďori… děvčátko, moje, mojoučké děvčátko, rozdělej ohníček… a už nebyla napjatá jako struna vteřinu předtím, než se přetrhne, ale byla hlaďounká a kulaťounká jako mrazivé a průzračně čisté říjnové ráno, jako oblázek v horské bystřině, omývaný a hlazený jiskřivou vodou… Krásné jsou stromy, které lidé nechají zestárnout, stromy, které tam pod Kremencem umírají vestoje, průzračný a čistý je svět, když se na něj podíváš přes kapku rosy a motýlí křídla, když se člověk probudí a zase vidí ostře jako dřív, když má žízeň a hlad, ten správný hlad po životě a horách… krásné a bolavé jsou písničky rozevláté jako vítr, pročesávající dlouhou trávu na polonině, rozesmáté jako hřebeček poskakující po louce, ohnivé jako jeřabiny u cesty a šípkové růže obsypané náručemi rudých vřetének, horké jako svatojánská noc plná mihotavých světýlek, tajemných vůní, šelestů a volání, v těch písních je dlouhá cesta uherskou pustou, půlnoční ohně a protančené noci ve ztichlé stepi, radost k zbláznění i smutek a bolest, ze které se člověk musí, musí vyzpívat, je v nich nenávist, kvůli které teče horká krev, i láska, pro kterou se tak snadno, a přece tak těžce umírá… Z tenkých pramínků křišťálové vody, z divokých očí, černých jako uhel, jsou ohnivé čardášky i plačtivá halgatá, která nikdo na světě nedokáže zapsat do not, protože nejsou poskládaná z tónů, ale krvácejí a tryskají zevnitř a z hloubky, jako pramen ze země a míza z poraněného stromu, chraplavá, hranatá a ostrá, a hned zase měkoučká a smutná k zešílení. Na cikňi na bari, čarav tro voďori. Děvčátko moje mojoučké, rozdělej ohníček… |