Na obloze se vyhoupl zářivý čtverec.
  Věra otevřela oči. Párkrát zamrkala a řasy se jí rozletěly do nitra hlubokého lesa. Temná stěna šedivých kmenů se zeširoka rozevřela a přivítala je láskyplným objetím. Pokroucené větve zaševelily pod náporem neexistujícího větru a začaly se rytmicky vlnit.
   Krajinou se pomalu plížil mléčný opar, který se tiše obtáčel kolem tančících stromů a našeptával korunám děsivá tajemství nicoty.
  Obloha zmizela docela. Modrý trávník, ve kterém Věra přešlapovala, se roztekl  v obrovskou kaluž krve a pomalu se roztahoval směrem k lesní stěně.
    Z mlhy vyplulo dřevěné schodiště. Jednoduché rameno bez zábradlí ihned zapustilo lakované kořeny do kypré půdy a zůstalo nehnutě čnět k obloze jako záď Titaniku těsně před rozlomením.
 
   Věra stála nehnutě uprostřed krvavé lázně a s údivem zírala k lesu. Cítila, jak ji tajemné schodiště přitahuje. Prostorem se ozývalo jeho tiché šeptání.
Pojď blíž! Jen pojď! Nemusíš mít strach!
"To tak!" prohlásila dívka, " copak jsem úplně blbá? Hezky zůstanu tam, kde jsem!"
  Vzduch zapulsoval a na úpatí schodiště se zjevila žena v dlouhé růžové říze. Obličej se strnulým výrazem antické sochy se ztrácel v záplavě světlých vlasů splývající do půli zad .
"To není nic pro tebe!" promluvila na Věru melodickým hlasem a natáhla k ní útlou paži, "jsou moc náročné na přípravu!"
 "Co?" nechápala Věra a zastavila se, "Kdo jste?"
"Víš, Věruško, něco nám spadlo na půdu! Táta se tam půjde podívat a my počkáme na něj v kuchyni. Rozumíš?"
"O čem to sakra mluvíte?"
   Žena neodpověděla, jen se otočila na místě a vyběhla po schodech nahoru.
"Nechoďte pryč!" křičela za ní Věra a snažila se jí dostihnout. Z krvavého jezírka náhle vyrašil koberec houštin a dokonale jí uvěznil mezi propletencem větviček.
"Ne, já nechci!" ječela a snažila se prodrat skrze porost. Nohy jí vypověděly službu. Tělo ztěžklo. Větve ji šlehaly do obličeje a ona cítila, že pomalu ztrácí sílu se bránit.
  Zablesklo se.
Křoví zmizelo. Nyní se nacházela uprostřed ruin obrovského města. Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Vůbec to tu nepoznávala. Všechny stavby vypadaly tak cize jako kdyby byly výplodem šílencovy představivosti.
"Věro! Věro!" proťal ticho něčí výkřik.
   Na rameno jí dopadl hnijící pařát.
Zařvala hrůzou.

"Vstávej, Věro!" třásla s ní šikmooká dívka v oranžovém kompletu, "Zaspala si! Za chvilku začíná vyučování!"
"Co blbneš, Huong?" zamžourala očima hnědovlasá dívka  a odstrčila spolužačku stranou, "To není možné. Vždyť jsem měla natažený budík!"
"Co? Budík?" nechápala dívka a posadila se k ní na postel, "co to meleš za nesmysly? Hráblo ti?"
"Jsem v pohodě, abys věděla!" ušklíbla se Věra, "A prosím tě, příště buď šetrnější s tím buzením! Kvůli tobě jsem zapomněla, co se mi zdálo!" Vzápětí seskočila z lůžka, proběhla napříč trojúhelníkovým pokojem k eliptickému šatníku, kde se začala divoce přehrabovat v oblečení.

15. duben
  Nesnáším školu!  Nenávidím Huong,za to, že mě nevzbudila dřív. Ale úplně nejvíc mě štve učitelka Odérismu, protože si na mě zasedla. Normálně mě dneska vytasila a vůbec nebrala ohled na to, že jsem byla minulý týden nemocná. Klíďo píďo přečetla moje jméno v seznamu a zlomyslně čučela, jak se šourám uličkou mezi lavicemi. Všichni se mi smáli, obzvlášť Ugandová, největší šprtka ve třídě. Tu taky nenávidím. Možná úplně nejvíc!  Tak jsme se normálně dozvěděla, že mě ta mrcha zubatá zase pomlouvala. Nakecala všem, že nosím klučičí spodky. Vůbec nechápu, jak jí to můžou věřit! Vždyť je to sprostá lež!  Ještě, že neví o mém citu k Lachymovi, našemu učiteli Kanalizačních zápachů. Bože, on je tak nádhernej! Nevím jestli ho miluju, ale když se objeví poblíž, úplně se mi rozklepou kolena. Začnu se potit. Fakt divný! Huong, to je moje nejlepší kamarádka, tak ta říká, že trpím tzv. sexuální fascinací. No nevím! Je mi teprve jedenáct. S tímhle nemám žádné zkušenosti. Kluci se o mě zrovna moc nezajímají. Jsem pro ně moc nevyzrálá.
  Aby té smůly nebylo málo, psaly jsme dneska přepadovou písemku z Teorie zápachu. No hádej, jak dopadla? Jasně, další pětka! Je mi mizerně! Proč jsem jen neposlechla mámu a nešla na  fakultu života? Místo toho pět  let  tvrdnu na Aromatické fakultě. Měla jsem tušit, že to Aroma v názvu neznamená vůni růžových lístků, ale zápach kanálů a hniloby. Asi se nestanu pracovnicí v kosmetickém průmyslu, jak bylo mým snem. Místo toho budu prolézat stoky a provádět chemický rozbory nejrůznějších smradů. Chtěla jsem vyrábět voňavky a ne analyzovat cizí prdy. Závidím Grcce, moji nevlastní sestře, ta se přihlásila na fakultu Smrti a v tuhle dobu se učí, jak nejrychleji zbavit utrpení nemohoucího stařečka. Až vystuduje, bude z ní Víla smrti, zatímco já budu Víla Aroma neboli Fekálka. Taková potupa! Ještě, že si příští rok můžeme zvolit obor, který určí naše budoucí  zaměstnání. Za každou cenu nesmím skončit u Žumpařek! Klidně se spokojím s tím, že budu vílou kanalizačních zápachů. To není zas tak hrozné. Holky ze třídy ale říkaly , že otvírají i obor Vábivé vůně! Má to ovšem jeden háček! Musím mít samé jedničky na vysvědčení!  A hádej, kdo je má? Ugandová!!!!
 
  Oprýskanou fasádu Vílí univerzitu bičovaly provazce deště. Barokní palác s divoce zvlněným průčelím, obestavěn komplexem šedivých paneláků, hrdě odolával přívalovým lijákům. Prameny vody  dotěrně stékaly po znetvořených sochách dávno zapomenutých předků a řítily se do tlam chlemtosákům, kamenným recyklátorům odpadní vody.
  V jednom z nejvyšších paneláků byly zřízeny studentské koleje. Za tmavými pásy oken vyříznutými ve fasádě, bydlely stovky studentek, které se toužily po tom, stát se vílami. 

  Na okenní tabuli bubnovaly dešťové kapky. Věra zavřela deník a znuděně se rozhlédla po prázdném pokoji. Obě spolubydlící, Sára a Florina, už měly dávno padla, poněvadž tu po nich zůstaly jen pomačkané stejnokroje a vůně laciného parfému. S největší pravděpodobností zase vysedávají v  místním baru, kde se pokoušejí opít do němoty.
    Znechuceně se zvedla od skleněného stolu, který se automaticky zasunul do nejbližší stěny a zamířila k obrovskému šatníku, kde uschovala deník mezi špinavé ponožky.
Nuda! vzdychla znechuceně a natáhla se na posteli, venku prší, za dveřmi číhá Ugandová, aby mě opět před všemi ztrapnila. Do školy se mně učit nechce! ...
  Tok myšlenek přerušilo až hlasité klepání na dveře. Věra zvedla hlavu a nahlas zakřičela: "Heslo!"
"Čičiva!"

15. duben
P.S.
  Dnes je fakticky divnej den. Stavila se za mnou Huong a pod paží držela někajou starou bichli. Já na ni, co blbne? Že nemám náladu na učení! Jenže ona se jen usmívala a strčila mi pod nos vytrženou stránku. Tak jsem na ni chvilku zírala a nechápala, co tam mám jako vidět. Byl tam obrázek nějakýho přístroje, co měl  spoustu ozubenejch koleček. Říkám jí, že furt nechápu! Tak mi nakonec prstem ukázala na popisku. A tam to stálo: Hodiny sloužily blefům jako  pomůcka na měření času( na obr. Přístroj pro osobní využití, nazývaný slangově BUDÍK)... Dál jsem už nečetla. Já znám blefí slovíčko! Ty vado!
   Náhoda, řekla jsem Huong, jenže ta mi nevěřila. Říkala, že znát blefí slovíčka můžou pouze studentky nejvyššího ročníku. Ta knížka se mimochodem jmenovala Všeobecná encyklopedie o blefech. Huong  ji asi šlohla některé ze spolubydlících, co budou tento rok promovat. Jestli se to někdo dozví, má pěknej průser! Jenže znát blefí slovíčka je daleko horší!
  No, víš, ti blefové , s těma je problém. Nemůžeme o nich mluvit. Je to prostě zakázaný! Jediný, co o nich vím je, že to byli dřívější obyvatelé našeho světa. Byli zlí, ziskuchtiví a ovládali nadpřirozené schopnosti. Hmm! Takové schopnosti by se mi mohly hodit! Očaruju Lachyma, aby se do mě zamiloval. A Ugandové vymyju mozek, aby byla úplně blbá.

Co se stalo 16. dubna se dovíte příště