Upírám oči k obrazům svého bratra

génia  žijícího na planetě vlastního těla

Ostatní o něm tvrdí že je blázen

a sobec a ...

když si po sobě nedokáže umejt

čtrnáct dní starý nádobí

když žije ve špíně svýho ateliéru

kdesi nad Prahou

na kopci v Libni

v klidu 

Jó

má tam spoustu obrazů a soch

barvičky se válej na zemi

spolu s kameny

který jsme rozložili po podlaze

když jsem tam ještě bydlela

A toho prachu!

Toho je tam nejvíc

v koberci, knihách, záclonách

jenom ve dřezu se vždycky

spláchne 

A uprostřed toho se prochází on – prý blázen

mají o něj strach a říkaj že má šílený oči

Občas drží v puse štětec

nebo kus hlíny

protože má plný ruce práce

aby všechno stačil vystihnout

než to zmizí

navždycky 

Zkoušeli jsme jim o tom říct

jenže jsme se stali sektáři

ve vlastním světě

Prý je to pohodlnější, cha

Kdyby tak cítili jen zlomek naší bolesti

a samoty

v tomhle divným městě

v tomhle divným čase

ve Věku Vodnáře 

Ale oni nespali v tom bordelu pocitů

kde nápady se poflakujou

v chomáčích špíny

kde nálady prolétávají oknem

těsně nad zemí

a my je hledáme

             lezeme po studeným linu s lupou v jedné

a sekyrou v druhé ruce

             jezdíme na koních s lasem kolem pasu

divokou prérií

pobřežími Jižní Ameriky

              chodíme po stěnách a kladívkem oťukáváme

dutá místa – co kdyby to náhodou

byly jejich úkryty a skrýše 

Oni tam neslyšeli vítr

když se za černejch nocí

pral s kýblema plnejch popela

nebo zápolil s větvema jedinýho stromu

na malý zahradě

jehož větve bily do oken a

skřípaly a kvílely a my se

krčili u kamen

protože jsme se báli že si pro nás

přišli duchové, marťani, vrazi,

zloději z metra

a tak jsme mluvili nesmysly

aby se řeč hejbala

aby věděli že ještě nemají šanci

Když slova došly

vystačili jsme si se skřekama ze zelenejch tůní

a bažin

mohli jsme být čím jsme chtěli

výrem, pardálem nebo sami sebou 

Oni neviděli anděly

kteří tam chodili prohodit pár slov

o tom co se děje kolem

a potom seděli zkroucený u stolu

a křídlama halili si tváře

a my jim stírali slzy stránkami z knih

co jsme měli nejraději

pak jsme se všichni mlčky dívali jak

se ty malý černý písmenka rozpíjej a

rozlejzaj do tmavejch koutů pokoje

do sítnic

našich unavenejch očí

Za to nám zapalovali cigarety

pouhým dotykem

a my prolejzali kruhama kouře

a nesměli se dotknout

navzájem

Hráli jsme i jiný hry

všechny bez pravidel

              třeba sme se jenom drželi za ruce

než odešli 

Potom jsme o nich psali básně

anebo je malovali popaměti

ale nikdy už to nebylo takový

jako když s námi seděli a

třásli se zimou a kdoví čím ještě 

Nemůžu nikomu vysvětlit jaký to je

bát se usínat

nemoct se pohnout

promluvit

zařvat při plným vědomí

když jazyk se lepí na patro

a člověk cejtí

že se děje něco sakra divnýho

stokrát jsem řekla Labíbe

a tělo se mi trhalo v křeči

myslela jsem že umírám

a viděla kolem sebe křepčit Indiány

s čelenkami až na zem

a mokasíny z pravé jelenice

říkali Pojď k nám

ucítíš vůni ohně v magické noci

a bratr seděl u stolu

stačilo by natáhnout ruku

jenže v tom divným pokoji

jsme byli vzdálený desítky mil

a čas nehrál roli

v půl čtvrtý ráno

stejně jako kdykoli 

A pak jsem řekla  Labíbe

a hlas se mi zadřel do hrdla

spolkla jsem řeku krve

a z očí se spustily slzy 

A já věděla že už můžu usnout

neboť bratr by nikdy nedopustil

aby se mi něco stalo

Celou noc potom hlídal mý sny

a bojoval se všema stvůrama

aby mi nemohly zkřížit jedinej vlas

aby se mi nemohly dostat

pod víčka

Přestože spal

procházel ve střehu po bytě

a rdousil ty malý parchanty

vlastníma rukama

a já se už nebála

protože jsem byla v bezpečí 

Snad proto teď vím

že nás nemá právo soudit nikdo

kdo se neschovával za dřevěný trámy

co drží strop

aby se na nás nezřítil

nebo aby nerozdrtil ty křehký kameny

s barvičkama

ty věčný úkryty

v podivným ovzduší

nahoře

v Praze

v Libni