A tak jsme v tom horkým dnu, na samotným konci, v agónii kvílícího léta, vyšli obrazit pár hospod.
  Nikdy mě nepřestane fascinovat naše hospodská kultura. Zaprášené stoly U Vltavy, starosvětské prostředí, vedle chlápek s gulášem se šesti, pomalu vymírající dělnická generace s pivními pupky v zadělaných montérkách, chlastající ve velkém malé Staroprameny a házející svých pár drobáků do jediného automatu. Stáli tam, pili, nesmyslně utráceli peníze a byli spokojení. A my taky. Vždyť bylo co slavit.
  Po pár pivech jsme se sebrali a prašnou Vltavskou jsme se brali k Jamajce. V každé hospodě na starém Smíchově je něco zajímavého. Třeba pivovar Náchod vaří divný pivo. Prostě divný. Světlá desítka je vážně světlá, při prvním doušku je podivné chuti, při druhém chutná jako dvanáctka, při třetím pijan zjišťuje, že vůbec není špatná a pak jich vypije deset, ani mu to nepřijde. V hospodě, kde ještě před devíti lety byly uhelné sklepy, smrdí to tam zatuchlinou a místo záchodu je jenom žlábek. Jamajku mám rád.
  Po dalších pivech v Jamajce a senilním vzpomínání na staré dobré časy jsme opět vyšli, i se psem, do zaprášených ulic slunného prázdninového všedního dne.
  Člověk potká plno lidí, když má volno a nemá co dělat. A taky si uvědomí, jak se staří přátelé mění a stárnou. Jako všichni. Bohužel. A už to prostě nejsou ty bezva lidi, už se holt akorát můžem´ utápět v těch špinavých krásných vzpomínkách na to dobrý a zlý, co jsme spolu prožili a brečet u poloprázdných půllitrů se zteplalým pivem nad smutným údělem člověka.
  A to se bohužel stalo v Mrtvé Rybě, kam jsme dorazili, když nám nedovolili být v Uterusu se psem. Naštěstí další půllitr a dva obrovské šanony s hudebními přáními od výčepní Petry to spravilo. A pořídím si psa. Protože se na to dá krásně navázat kontakt s děvčaty a ženami. I když nevím, jestli se to vůbec vyplatí, při nejbližší příležitosti bych ho asi schoval ve svém skomírajícím, dlouhodobým půstem scvrklém žaludku.
  Z Ryby jsme to vzali už pěšky kolem botanické na metro. Zabývali jsme se vážnými opileckými rozhovory o naší nové kapele, ulevováním si u zdí na tiché ulici bez jediného člověka, když tu najednou se před námi zjevila Suchá Dáseň. Nebylo jiné volby. Vysypal jsem z peněženky poslední drobné - na dvě piva to stačilo krásně. A ještě nám zbylo na žvýkačku, jak by napsala Ljuba Štíplová.
  V Dásni jsme srkali naše dnešní poslední pivo asi hodinu. U toho došly krátké papírky, takže nebylo co kouřit, do toho vyřvávala Floydovská The Wall, hrozně hubená slečna z vedlejšího stolu na mě dělala oči a smála se koňským smíchem a my tam jenom seděli, srkali už notně zteplalý Staráč, kouřili Javaanse z dlouhých papírků od kluků, co seděli ve vedlejší místnosti, zpívali s tou hubenou slečnou Comfortably numb a taky se comfortably numb cítili. A když už jsme nemohli maskovat, že došlo pivo i peníze, tak jsme se vydali už vážně domů. Z těch starých, krásných časů tramvají číslo 4 na moderní, uspěchanýn nový Smíchov. Na Smíchov bez duše, bez příběhů, pouze překypujícího mamonem a falešnými úsměvy. A my se před tou hrůznou železnou konstrukcí, oplývající leda tak neony, objali, překonáni našimi bratrskými opileckými emocemi a šli každý po svých.

A na zastávce autobusu 137 Na Knížecí se pak odehrál tento rozhovor.
  "Čau chlape!" ozval se Martin.
  "Zdar, draku, tak co, jak je?" odvětil jsem s pivní radostí z toho, že ho vidím.
  "No, teď celkem mimo..." a vytáhl z kapsy nadvakrát složenou fotku z ultrazvuku.
  Měl jsem radost. Ani jsem nepomyslel na to, že když je mu 19, tak by z toho mohl mít problémy. Proběhla gratulace. A vypadlo z něj, že to všichni berou v pohodě, že jeho máma se těší, jak bude v osmatřiceti babička, jak se se svojí bejvalkou dal zase dohromady a jak bude v zimě svatba a jak jsem zván.
  A tak jsem ho na zítra pozval do hospody.
  Vždyť je co slavit.