Obloha byla plná mraků. Seržant Michel Vencl se na nebe zadíval, načež si to rychlým krokem namířil k letadlu Curtiss H-75,  u kterého stáli dva mechanici. Za okamžik se usadil v kokpitu letadla. Přes přední sklo kabiny viděl roztočené míhající se listy vrtule a poté pohlédl dále na letištní plochu. Po ní za okamžik začal s letounem popojížděl.
   Za několik minut stoupal Vencl do výše. Přitom hleděl do vzdušného prostoru kolem sebe. Kromě mraků a mezi nimi vykukující oblohy i slunečních paprsků nic jiného nebylo k vidění. 
  Minuty ubíhaly. Nebylo to poprvé,  co letěl na hlídku v blízkosti francouzsko-německé hranice, která byla z francouzské strany opevněna Maginotovou linii a na druhé straně Západním valem. Válka trvala už několik dní, ale na zemi i ve vzduchu vládl relativní klid. Připadalo mu to zvláštní. Čekal, že hned dojde k vojenským operacím v podobném rozsahu jako v roce 1914, ale zůstalo jen při očekávání.
  Dírami mezi mraky tu a tam zahlédl krajinu. Stačil rozpoznat francouzská opevnění, kterých jako by se válka zatím vůbec netýkala. Zrak neustále také upíral do mraků. Z nich mohla každou chvíli vylétnout německá letadla, ale po zkušenostech z minulých hlídkových letů mu to přišlo poněkud nereálné.
  Před ním se nacházel velký bílý mrak, který se rozhodl oblétnout. Při letu těsně kolem něho postřehl stín letadla, který se od něho odrážel. Vytřeštil oči a prudce strhl letoun do strany dolů. Zároveň otočil hlavu dozadu a zadíval se do prostoru za sebe nahoru . Nikde však žádné letadlo neviděl. Po chvíli vyrovnal let a přehlédl nejbližší okolí.
„No, to bych do toho kop! Vyděsil jsem se svýho vlastního stínu!“ pomyslel si při pohledu na opět objevivší se stínovou siluetu letadla na bílém povrchu mraku.
   Zanedlouho se ho zmocnil pocit, jako by se mraky před ním na obloze rozestoupily a vytvořily něco jako bránu. A tu pomyslnou bránu z vrchu osvětlovaly sluneční paprsky, což působilo nádherným dojmem. Do oné vzdušné brány vzápětí vlétnul a poté se mu naskytl pohled na krajinu,  na kterou skrz díry v mracích dopadaly sloupy slunečních paprsků. Byl tím pohledem naprosto uchvácen. Na okamžik zapomněl, že je na bojové hlídce v oblasti, kde mu hrozí nebezpečí od nepřátelských stihačů.
  Rozprask granátu a černý chomáč kouře ho náhle vytrhl ze zamyšlení. Pocítil, jak další blízká exploze granátu smýkla letadlem do strany. Následující vteřiny mu připadaly jako věčnost. V nich si uvědomil, že přelétl hranice a dostal se nad německé území.               
  Plně soustředěn provedl ostrou zatáčku a zvýšil rychlost. Po zádech mu běhal mráz při dalších explodujících granátech kolem letadla a při návratu na francouzskou stranu cítil krůpěje potu, které mu stékaly po čele i zádech. O chvíli později uviděl vylétnout zpoza mraků letadlo. Několik vteřin na něho užasle hleděl. Letoun se stočil za okamžik na něho. Ač byl dost vzdálen,  postřehl drobné záblesky na jeho křídlech. Vzápětí přes hluk motoru zaslechl zvuk připomínající klepání kladívka. A to na něho zapůsobilo jako nečekaný šok. Ve vteřině si uvědomil, že po něm německý stíhač pálí. 
  Prudce tedy strhl Curtisse do strany. Za okamžik letěl hlavou vzhůru a viděl pod sebou krajinu. Rychle se vzpamatoval a vyrovnal let, aby hned přešel do stoupavé zatáčky. Díky ní se dostal do velkého mraku,  ze kterého o chvíli později vylétl.  Rychle přehlédl vzdušný prostor kolem sebe. Nikde však žádné letadlo nespatřil. Zmateně se díval všemi směry, ale kromě mnoha mraků nic jiného nespatřil.
„Sakra, kam to letadlo zmizelo?“ ptal se sám sebe. Přitom jeho zraku neuniklo velké množství otvorů po průstřelech na přední části levého křídla. Ty jen dokazovaly, že to letadlo bylo skutečné.
  Vylétl nad mraky a teprve teď si plně uvědomil, že během několika minut ho málem sestřelila protiletadlová palba a pak i německá stíhačka. Zanedlouho slétl pod mraky, aby se zorientoval. Krajina pod ním mu nikterak povědomá nepřipadala, ale brzo zahlédl letiště. A tak hned k němu stočil letadlo.

                              KONEC PRVNÍ ČÁSTI