Na obloze svítil měsíc, přes který proplouvaly mraky. Obzor v dálce ozařovalo světlo od blesků a šumění větru v korunách stromů zesilovalo.
„Tak tu hlavně nedělejte kluci žádný voloviny. Jsem rád, že mi tady na hradě pomáháte. A tak si tu klidně přespěte,“ řekl kastelán.
„Buď bez vobav,  strejdo. Hrad určitě nezboříme,“ mínil Lukáš.
„Staneme se na čas hradními pány,“ řekl s úsměvem jeho kamarád Mirek.
„Jen si dávejte pozor na strašidla,“ sdělil jim se šibalským úsměvem.
„No, to by byl zážitek,  nějaký potkat,“ pronesl vesele Lukáš.
„Já jsem tu kastelánem jen krátce, ale prej se zde tu a tam něco děje. Hlavně, že máte baterky a petrolejku. Určitě přijde bouřka a ve vesnici vypnout proud. A hrad bude taky bez proudu, tak abyste pak vy tady nestrašili!“
„My máme pro strach uděláno!“ prohlásil rozhodně Mirek
„Uvidíme ráno. Tak se mějte,“ rozloučil se a nasedl na motorku. A poté sledovali, jak jede po svažující se ceste k nedaleké vesnici.
„A hrad je náš!“ zvolal radostně Lukáš.
„Hm. Přespat na hradě a to ještě při bouřce. To bude teda klasická atmosféra.“
„Spíš se nic nestane a my si zazpíváme: Bílá pani šla už taky spát…“
    Obloha se rychle zatahovala a byla co chvíli osvětlována blesky, které se zatím objevovaly v dálce. Vítr však stále zesiloval a brzo se hradem začala prohánět meluzína.
„Abych ti řekl pravdu, trochu mi začíná naskakovat husina,“ řekl Mirek, přičemž zvětšil plamen v petrolejce.
„Ale. To už teda začínáš mít brzo strach. A je to vidět taky na tom, jak hraješ karty,“ prohlásil Lukáš.
„Škoda, že nemáme kameru. Nafilmovali bychom to tady!“
„A v hlavní roli by byl tvůj vyděšenej vobličej.“
„Hm. Jsi vopravdu vtipnej. Hele, radši se chop kytary a něco si zazpíváme!“
„To není špatnej nápad!“ konstatoval Lukáš a vzal do ruky kytaru. A za chvíli počal prsty rozezvučovat její struny. Náhle se venku zablesklo a pak zaburácel ohlušující hrom. Lekli se, přičemž měli pocit, že se hrad zachvěl.
„Hrome! To třísklo blízko!“ vyhrkl Mirek.
„To sis přál, ne? Venku boží dopuštění a…“ Lukáš nedopověděl, protože se ozvala z chodby rána. Oba si vyměnili pohledy. Za oknem se znovu na několik dlouhých sekund zablesklo a zároveň rachotivě zahřmělo.
„To asi spadlo nějaký brnění,“ řekl Lukáš, ale neznělo to moc přesvědčivě.
„Půjdeme se podívat?“
„Tebe ještě nevopustila vodvaha?“
Hned nato zaslechli z chodby plíživé kroky. Oběma náhle zatrnulo a přejel jim mráz po zádech. Kroky se přibližovaly. Seděli strnule  jako dvě sochy na pozadí rozsvěcujícího a zhasínajícího světla od blesků. Hluk kroků, který zněl, jako by ten dotyčný měl na nohách obrovské železné boty, náhle utichl před dveřmi místnosti, ve které seděli. Oba se zatajeným dechem hleděli na dveře. 
Lukáš si dodal odvahy a došel pomalu ke dveřím, přičemž svíral v pravé ruce baterku. Když další blesk na okamžik ozářil místnost, tak spatřil, jak se klika dveří pozvolna sklápí dolu. Mirek nevydržel napětí a vykřikl. Lukáš se jeho výkřiku lekl a odskočil od dveří, které se mírně pootevíraly. Pak roztřeseným palcem rozsvítil baterku a kývající se kužel světla dopadl na stále stejně pootevřené dveře.
„Rychle popadni židli!“ křikl na Mirka a ten váhavě vstal a došel se židlí do blízkosti dveří, které Lukáš prudce otevřel, přičemž svítil baterkou před sebe. Halogenový paprsek osvítil chodbu vpravo i vlevo, ale ta byla prázdná.
„Je tu někdo? To jsi ty, strejdo?“  zeptal se nahlas Lukáš, ale žádné odpovědi se mu nedostalo.
„Zamkneme se!“ vykřikl Mirek.
„Ve dveřích není klíč!“ upozornil ho Lukáš a oba se rozkřičeli, když spatřili, jak se k nim přibližuje postava v bílém oděvu. Ta ale vzápětí zakopla o povalené brnění a poté se z prostěradla vysoukal kastelán.
„Strejdo! Vyděsil si nás k smrti!“ vyhrkl Lukáš.
„Oba jste přeci toužili potkat tady strašidlo. Tak jsem vás chtěl trochu postrašit!“  sdělil jim.
„Fuj! Nejvíc nás vyděsilo to, jak jste pomalu šel k těm dveřím. Lukáš vás chtěl praštit baterkou, ale když jste je začal votevírat, tak jsem zařval a von se lek,“  řekl Mirek.
„Počkejte. Já nic takovýho nedělal. Až když  Mirek vykřikl, tak jsem sem došel v prostěradle.“
„Ale vopravdu někdo šel pomalu po chodbě a pak vzal za kliku!“ konstatoval Lukáš.
„To myslíte vážně?“
 Vzápětí oblohu rozčísl klikatý blesk, přičemž zahřměl hrom, který připomínal padající gigantické kamení. Zároveň se prudce rozpršelo a odněkud z hradu se ozvalo několik podivně dunivě znějících ran.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI