proužky se mi motají pod nohy
nekonečně vzhůru. . .
milióny načrtlých dveří tvoří koláže z neokolkovaných mosazí . . .já říkám STOP!. . . druhá strana terče se mi schovala do jednoho z obrazů s pastelkou v ruce odemykám stěnu od stěny každá odemknutá . . . se přemístí přede mě a vysmívá se mi ...už se vám někdy vysmíval obraz?... občas se pohne sama od sebe klika zafouká arktický vítr poličky visí vzhůru dnem TV vysílá děj pozpátku ! . . . z postele vycházejí hlasy. . . . .(když přemohu svůj strach)... podívám se pod peřinu . . .vše zmizí. . najdu jen nevyléčenou vzpomínku |