„Víš, šneku, u nás je to trochu jinak. Já jsem jenom já, a kupříkladu von je někdo úplně jinej. Zaplaťpánbůh.“ ukázal Nat na Hroudu, který se pochopitelně okamžitě urazil.

„Jééé….“ divil se šnek,  „A kolik tě je? Teda vlastně vás, sorry.“

„No jestli myslíš celkově, tak pár miliard,“ spočítal Nat v duchu lidstvo.

„Vážně je vás tak moc?“ žasl plž. „A jak se mezi sebou domluví taková spousta… toho… no… lidí najednou?

„Celkem špatně, abych pravdu řek,“ odtušil Nat a odhodlaně se pustil do sociologického rozboru lidstva jako celku. „Tak nějak se to všechno mezi sebou řevní a pere  a vznikaj takový ty…“

„Já vim. Čápi,“ přerušil ho šnek.

„Čápi?“ zamračil se Nat.

„Nojo, čápi. Takový ty ptáci veliký,“ vysvětlil šnek.

„Vím, jak vypadá čáp. Ale nevím, co s tím má společnýho,“ vysvětlil na oplátku Nat.

„Totiž, šnek nejsou pospolitý odjakživa. Přiznejme si to, bylo jisté prehistorické období, kdy jsem na tom byli tak, jako vy. No, a v oněch temných dobách válčilo proti sobě několik individuálních (fuj, to je ale slovo) skupin šneků. A jedna z nich vyvinula zbraň z nejstrašnějších – Čápa. Ňák se jim to pak vymklo z tykadel a výsledek – vidíte sami!“ teatrálně rozhodil šnek tykadlama. Hrouda se přihlásil o slovo.

„Myslel jsem, že čáp žere žáby.“

„Ty spolupracovaly na vývoji. Svině, aspoň, že se jim to pořádně vymstilo,“ procedil šnek skrz bůhvíco. Natočil jsem si nový pivo a přisedl ke šnekovi: „Takže po týhle zkušenosti se z vás radši stala jedna osobnost, že jo?“

„Ó né,“ povzdechl si šnek. „Aby tehdejší šnectvo prozřelo, bylo zapotřebí ještě strašnější zbraně, než je Čáp, která by posunula populaci až na samou hranici vyhynutí. V laboratořích jednoho z radikálních hnutí, v nejpřísněji střeženém a utajovaném humusu největší šnečí mozky té doby bádaly a bádaly, až vymyslely….. Francouze!“

„A kurva!“ ulevil si Nat. „To bych rád věděl, co za žoužel vymyslelo Čechy!“

„Ani se neptej,“ pronesl tajemně šnek, a Nat se radši neptal.

„Ve Francii jsem nějaký ten pátek strávil. Pěkná země...“ usmál se právě dorazivší Vosák na šneka, významně si otřel slinu a pokynul naší společnosti na pozdrav.

„Šnečí víra praví,“ loupl po něm šnek okem, „že jednoho dne se role obrátí...“ Vosáka to nesmírně pobavilo a zvesela se zakabonil. Nat nesouhlasně zatřepal utěrkou.

„Tomu by ses neměl pošklebovat, Vosáku. Už můj moudrý prapradědeček Imrich mi vyprávíval poučné historky o tom, jak se z lovce lehce stává lovná zvěř!“

„Myslíš toho Imricha, co se o sobě domníval, že je Kapraď samec?“ rejpnul si Vosák.

„Jo,“ umíněně si Nat dupl. „Jenže to bylo až ke stáru. Poučné a moudré bajky mi vyprávíval, když byl ještě mlád a svěží. Dvacet dvě léta mu tenkrát bylo...“ zasnil se.

„Tvůj prapradědeček  ti vyprávěl historky coby dvacetiletý mladík? Nepřipadá ti, že to drhne?“

„Seš už fakt trapnej, Vosáku, jak furt unavuješ čtenáře s pitváním každýho slovíčka!“ ohradil se nakvašeně Nat a vztekle se pokusil utěrku uškrtit.

„Já bych si dal párek v rohlíku,“ oznámil zničehonic Chlup.

„Jaks na to přišel, teďka?“ divil se Nat.

„No, asociace - vidím šneka v ulitě a napadne mně párek v rohlíku.“  Smolíkovi se udělalo maličko špatně.

„Párky v rohlíku nevedeme,“ odmítl barman žádost. Šnek zaujatě povystrčil oči: „Hele, to mně eminentně zajímá, máme asi hodně společnýho. Proč je neděláš?“

„No, nemam na to ten takovej ten tamten,“ vyjádřil se Nat.

„Když už mluvíme o tom párku v rohlíku,“ vmísil jsem se do hovoru, „víte, co mně zajímá?“

„Víme,“ přisvědčil Hrouda.

„Ale ne, o tom teď mluvit nechci, já myslel co se týče párku v rohlíku. Mně vám nikdy nebylo jasný, co se pak děje s těma prdelkama…“

„Áha!“ křičel Hrouda, „A pak že o tom mluvit nechce!!!! Chachá!“

„Teď mu křivdíš,“ hájil mne Nat, „von myslí ROHLIČÍ prdelky.“

„Rohličí prdelky?“

„No, takový to.... no... když se dělá párek v rohlíku, tak se tomu rohlíku uřízne prdelka, pak se napíchne na ten takovej ten tamten, co ho nemam, vrazí se do něj párek, díbne se s tím do hořčice, a je to. A Pišta se zajímá o to, co se potom děje s tou uřízlou prdelkou, že jo?

„Bať.“

„A já náhodou vím, jak to je,“ chlubil se Nat.

„Povídej. Bedlivě tě sleduju,“ řekl Vosák, a proměnil se v bedlu.