-až mě jednou zabijí-

  jen tenisový kurt mi pak zbyde

     a za ním pár pínií

      na lehátku nejzajímavější žena

         která leží s čestvým klidem

           žena, jež neslyší jak sténám,

              jak všem všechno promíjím

až budu mrtev,nebudu již více snílkem

a moje fantazie splyne s popílkem

z kartágským konců.

hejno exekutorských honců

poštvou proti mé paměti

a ti zabaví ty věci jenž jsou tvoje

avšak nezmínils je v závěti

-„Ne, počkejte! Ty leviathany, ty ne!

Ty mi neberte,prosím..“-

až budu mrtev, nebudu již více člověkem

a má naivita a hloupá důvěra bude s povděkem

rozprášena elysejskými jezdci

každou vzpomínku zabaví vysocí a hezcí

trapitelé mající na své zášti křídla

vyhozena z tepla těla do puštní noci má duše nevystydla

jen se jí  počíná dýchat ztěžka

-„ Prosím tyhle verše ne,celá tahle jeho strofa

je tak hezká, netrhejte to!Prosím…“-

až budu mrtev nebudu, již více dítě

ohně z Tartaru spálí na hřišti trávu i sítě.

sám Thanat roztluče mou mrtvolou konstrukci brány

a po pláních střepů budou mé šachmaty Kerberem hnány

má nit nebyla z oceli jak jsem si přál

a nakonec ji Atropos stejně přestřihla nůžkami

jsi královrah když Tvou zemře král,

kdo jsi máš-li na svědomí lidské skonání?

kdo jsi že vrháš kotel vroucí lidstvím mezi ledové kry?

- „To.. to nesmíte! Počkejte, hry ne! Nechte ty hry!

Slyšíte?! Vraťte se! Prosím, vraťte se..“-

-za mou drzost,smělost a styl,

  za to jakým jsem se narodil-

   povím jí jaké jsou lesy spirál v jejích vlasech

    stejně o mě neví a nikdy nebude

     budu šeptat i křičet o pozemských časech

      a po poledni ze mě už nic nezbyde

       (stejně jako včera) při rozbřesku temného slunce.

         v chomáčích líných odpoledních paprsků

         cítím v krku studeného jeskyního sumce

        tisíckrát prožiju si svoje temnoty

       tisíckrát mi hrudí projede tupá píka

      vášnivě tančit budou mi její rty