Drak dosupěl až k nám, a když viděl, co se stalo, začal nadávat jak dlaždič: „Vy hovada, vy kentauři, vy...vy... Co ste to provedli?!!!!!!“

            V tu dobu už Lomikel lezl z trůnu a burácel: „A už toho mam tak akorát dost! Vyžeňte někdo tu ještěrku a ty, Nate, na kobereček. Alou!“ Rozlíceně se hnal z nebe dolů. Drak se otočil  a vida nasraného boha, louskl pařátem a poslal na něj armádu nemrtvých. Tím Lomikela na chvilku zdržel a získal tak čas, aby mohl třepat nebohým Natem: „Na co si to tady hraješ, pitomče?!?!“ křičel na něj dvěma hlavama najednou, přičemž zbývajícíma kontroloval situaci kolem. Nat na něj poulil oči a nic neříkal.

            „Mluv, troubo! Proč na toho parchanta lejete voňavku, místo abyste ho nechali chcípnout?!“

            „Ale dyť právě ta voňavka ho zabije!“ bránil se Nat, jen co popadl dech.

            „Hovno zabije!“ praštil drak Natem o zem. „Právě naopak! Nejenže ho nezabije, ale promění ho zpátky do jeho podoby - a bude dvakrát silnější než dřív!!!“ Představa dvakrát silnějšího, navíc pod dojmem událostí nepochybně rozmrzelého Vosáka mě přimrazila k zemi. „Proboha!!!“ zvolal jsem.

            „Dejte mi všichni svátek!“ udělal na mě obscénní posunek Lomikel, který se právě vypořádal s nemrtvými. „Du domu a už  o vás nechci slyšet. Šašci!“ dodal bůh, ještě jednou seslal na Třeboňsko povodeň a s prásknutím za sebou zabouchl nebe. Osaměli jsme. Drak seděl na kameni, a na střídačku obracel oči      v sloup. Opatrně jsem se přiblížil k oltáři a špičkou boty šťouchl do Vosáka. Nic. Vypadal úplně jako obyčejná mrtvá kočka.

            „To přijde, věřte mi,“ řekl smutně drak, když mě viděl jak Vosáka zkoumám. „Za moment se probere, promění a bude naštvanej. Móc naštvanej...“

            „Ale jak je to možný?“ nemohl jsem tomu pořád uvěřit. „Všude v literatuře se přece píše, že voňavka je pro Vosáka smrtelná!“

            „Normálně jo,“ připustil drak. „Jenže to má háček. Já když jsem ho proměnil v kočku, tak jsem mu podle etickejch zásad magie musel dát šanci kletbu zlomit, jinak bych měl problémy  s odborama. No a většinou se to dělá tak, že šanci těm zakletejm sice dáme, ale tak nemožnou, že devadesát devět procent se z toho nikdy nedostane. Takže vlk se nažere..., znáte to. Kdybych měl poctivě dodržovat všechny ty předpisy, tak vymřu. Jo, stojí to za prd...“ povzdechl si plaz. Vytáhl termosku se sírou a mocně si přihnul. Chvíli plačtivě dštil oheň a pak pokračoval. „Vosákova šance spočívala v tom, že na sebe musí nechat nalejt voňavku. V tu chvíli mi to připadalo jako geniální nápad - věděl jsem, že Vosák nikdy svůj strach z voňavek nepřekoná. A pak přijdete vy...“ znovu se rozedštil drak a zahalil se do oblaku zeleného dýmu. Mlčky jsem dřepěl v trávě a pozoroval tu Vosáka, tu draka. Vypadali oba skoro stejně - jako zmoklý slepice.

            Chlup s Fíkem mezitím vyprošťovali ze země Nata. Když ho vytáhli, opucoval se a naštvaně si to rázoval k drakovi.

            „Tak hele, ty ještěrko veliká,“ prskal barman hlínu, „teď ti teda něco řeknu a je mi úplně jedno, jestli mě sežereš nebo ne!“

            „Tož ale musíš rychle,“ utrousil drak na půl hub.

            „Já si zásadně vy... Cože?“ zarazil se Nat, uvědomiv si drakova slova. 

            „Povídám, abys to stihnul, ten svůj proslov. Protože za chvíli budeme všichni tuhý.“

            Nat si poposunul brýle: „Jako žádný druhý?“ přeptal se udiveně.

            „Tak nějak,“ přisvědčil drak.

            „Ale jak...“ nechápal Nat. Němě jsem pokynul hlavou směrem k Vosákovi, nad nímž už se začínal tvořit malý elektrizující obláček.

            „A kurva,“ zhodnotil barman situaci. „Prchnem?“

            „To nemá smysl,“ mávl drak pařátem. „Jediný místo, kde budeme v bezpečí, je ten váš bar. Jenže letět nemůžem - bez ocasu nemám balanc. A doběhnout tam už vůbec nestačíme. Hele!“

            Znova jsem se podíval k oltáři a musel jsem uznat, že drak vážně nekecal. Vosák, už ve svý skutečný podobě, se jakoby v transu vznášel půl metru nad oltářem a ze všech stran se do něj slítávaly blesky. Věděl jsem, co to znamená - temné síly do něj právě pod tlakem pumpovaly magickou energii... Najednou, jak jsem tak na něj koukal, zničehonic jsem se úplně přestal bát. Znáte ten pocit ? Věděl jsem, že ten večer chcípnu, ať udělám, co udělám. Nebylo proč se bát, proč si ty poslední chvíle kazit strachem. Strachem v podstatě zbytečným, neboť nic neřešícím. Heršvec, ať mám klidnej alespoň ten konec!

            „Pánové, pánové!“ svolával jsem své kamarády pobíhající zmateně kolem draka, jako by si hráli na Brownův pohyb. „Vykašlete se na to! Stejně už jsme mrtvý maso, tak proč se nervovat?“ Kolegové  jen stěží ustávali ve svých panikách a pokoušeli se vstřebat ten nezvratný fakt, že je konec.

            „Ale mně se nechce umřít!“ rozplakal se Smolík.

            „Děláš, jako by se ostatním chtělo,“ děl drak. „Tohle už není věc chtění nebo nechtění. Pišta má pravdu, panikou už to nevylepšíme.“

            „Jestli my nejsme takříkajíc v řiti,“ zauvažoval Hrouda.

            „No někde přibližně tam to bude,“ souhlasil již smířený Nat. „Tož si dáme alespoň to poslední cigáro, ne...?“ Smutně jsme se usadili do trávy a Nat rozdal cigarety. Zapálili jsme si a mlčky potahovali. Pak se ozval Fík.

            „Stejně, je to ale krutá ironie. Zrovna mě napadlo, že tohle poslední cigáro je vlastně moje první...“

            „Myslíš první poslední, anebo první vůbec?“ zeptal se Chlup.

            „Vůbec. Ale i jako poslední je to moje první...“

            „To dá rozum, ne?“ rozhlédl se po nás Nat.

            „No, já si myslim,“ zamyslel se drak, „že poslední může bejt vždycky jenom jedno. Protože kdyby jich bylo víc, tak by ty první přece nemohly bejt poslední. Druhý poslední, to je renonc, ne?“ Za souhlasného mručení jsme pokyvovali hlavami a apaticky koukali na své popely.

            „A neni to nakonec jedno?“ pravil po čase Smolík. Asi měl pravdu, tak jsme znova zamručeli a vrátili se ke svým popelům.

            „No ne, pánové,“ nevzdával se Smolík, „vy úplně pomíjíte ten vlastní smysl posledního cigára! Úplně ignorujete fakt, že jsou nám násilím odpírána cigára další! A život taky!“

            „Na životě mi nesejde, stejně jsem lump, ale cigáro, to bych si ještě někdy dal,“ souhlasil Hrouda.

            „No vidíte! Já myslim, že je strašně nespravedlivý připravit nás o to všechno jenom proto, že jsme se chtěli zbavit blebelu!“ rozhorlil se Smolík, mávaje kolem sebe cigaretou  jako mečem.

            „Máš naprostou, historicky nezpochybnitelnou pravdu,“ řekl Nat. „Jen to ještě vysvětli támhle Vosákovi...“ Smolík se podmračeně podíval na téměř už hotového Vosáka a rozhodl se. „Taky že mu to vysvětlim, panchartovi magickýmu. O kouření mě nepřipraví, i kdyby se na hlavu stavěl!“ rozezlil se. Chtěl jsem podotknout něco v tom smyslu, že se říká parchant a že dvakrát silnější Vosák se pravděpodobně při naší likvidaci stavěním na hlavu zdržovat nebude, ale to už byl nebohý kamarád na cestě. Postavil se těsně     k oltáři, dal si ruce vbok a napruženě čekal, až se Vosák zformuje. To netrvalo dlouho. Vznášející se Vosák nejprve zmodral, zezelenal, zfialověl a nakonec zežloutl. Pak se naposledy zablesklo a kanárkově žlutý Vosák stál Smolíkovi tváří v tvář. S kamenným výrazem přejel pohledem po přítomných a ještě více zežloutl. Patrně vzteky. Potom se zhluboka nadechl - zřejmě se chystal pronést první z magických formulí, které nás měly zničit. Smolík mu k tomu ale nedal příležitost.

            „Tak hele, Vosáku,“ pustil  se do něj, „ty nás teď jako chceš zlikvidovat, jo?!“  Vosák udiveně vydechl a překvapen hleděl na statečného kamaráda. Tohle nečekal.

            „To si piš, zrádče!“ procedil skrz zuby a znovu se nadechl. Zadržel jsem dech.

            „Na to teda zapomeň, Vosáku! To je nespravedlivý!“ nevzdával se Smolík.

            „Nespravedlivý??!“ nechápal Vosák. „Vy se mě pokusíte zavraždit, a když vám to chci oplatit, tak je to nespravedlivý?!?! Si snad děláš srandu, ne?  Postav se k ostatním, ať nemusim plejtvat kouzlama!“ houkl na Smolíka a hrozivě zakoulel očima.

            „Nikam nejdu!“ zaječel už trošku hystericky Smolík. „My sme tě nechtěli zavraždit, ale obětovat, takže jsme měli ušlechtilou pohnutku, navrch se nám to stejně nepovedlo. Ty vole, vždyť my tě vlastně vysvobodili, takže když ty nás chceš teďka zabít, tak je to od tebe nejenom nespravedlnost, ale i nevděk! Topol?“

            „Cože?“ znejistěl Vosák.

            „No jestli je to topol?!“

            „Proč topol?“ nechápal Vosák. Docela jsem se začínal bavit, když mě Nat zatahal za rukáv: „Mizíme! Když Smolík něco poplete, je to vždycky nadlouho, takže máme šanci se zdejchnout,“ zašeptal mi a začal se plížit z mýtiny.

            „A co Smolík, toho tady necháme?“

            „Když ho tady nenecháme, dostane nás Vosák všechny. Pojď, Pišto, Smolík je hrdina, a když to přežijem, tak si na něj připijem.    A o Katku se mu taky postaráme,“ vilně uzavřel debatu a táhnul mě pryč. Ostatní už byli notný kus před námi, drak se taky zdekoval. Tak jsem vyrazil, a v duchu Smolíkovi děkoval. Byl to dobrej kamarád.

KOHEU

P. S. - Dodatečně bych se rád omluvil obyvatelstvu Třeboňska za sérii krutých povodní, která tehdy postihla jejich domovinu. Odpusťte, přátelé!!!  Jako omluvu zasíláme do Třeboně dvacet zelených, úplně nových froté ručníků. Nat navíc věnuje jednu zánovní hubku.