Dílo #18246
Autor:Pišta_Hufnágl
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:15.07.2005 12:24
Počet návštěv:3797
Počet názorů:28
Hodnocení:7

Prolog
překvapení... .)

(P.S. Obrazová příloha vás zděsí zděs. )
Vosák II. - Zakletí Vosákovo (parta 3)

IV.

            „Kluci, no tak, to sou ale blbý fóry. Nechte toho, já sem vás už prokouk, za chvíli řeknete Baf, Vosáku, to sme tě ale vyděsili, že jo, a budete si myslet, jaká je to sranda, viďte? Mě už to nebaví, kamarádi, poďte si hrát na něco jinýho. Pudete...?“ Vosák byl zoufalý. Už překonal fázi příšernýho vosákovskýho vzteku a teď už byl z toho všeho tak vyřízenej, že prostě fakt svý popravy odmítal brát na vědomí. Myslím, že se i trošičku zbláznil. No, není divu...

            Kráčeli jsme temnou nocí k magickému místu, které Nat vybral. Šel první, nesl bednu s žadonícím Vosákem a rozrážel s ní křoví. Neboť  na opodál se klikatící širokou silnici nebral zřetel, usoudil jsem, že se zřejmě jedná o součást pokání. Proč by nás jinak tahal křovím, že jo. Leda že by... Napadla mě hrozná věc. Tak hrozná, že jsem se zase rychle vrátil k variantě 1 a za pomoci svých telepatických schopností po babičce jsem totéž poradil i za mnou jdoucím kamarádům.

            Došli jsme až na malou planinu, kde se Nat zastavil. Položil Vosáka na zem, ukázal do tmy a řekl: „Tak zde je to místo, pánové, zde! Hezky jsem vybral, není-liž pravda?“

            „Ba byla by, nebylo-liž by temnoucího veletemna,“  odvětil poněkud nesrozumitelně Fík, což Smolík zaskočenému Natovi přeložil slangovým, avšak výstižným „Prd vidí.“

            „Odporní detailisté!“ urazil se pochopivší barman a i v té tmě bylo vidět, kterak ho naše ubohá přízemnost trápí a brání mu v rozletu. „Támhle,“ znovu ukázal kamsi před nás, „se nachází posvátný vrch Marmeládník!“

            „To tedy znamená,“ ožil Hrouda, „že jsme se právě ocitli na slavné Stráni pod Marmeládníkem!!! Jak jsi to místo našel? Podle prastarých bájí znají správnou cestu jen Dva Tlustí Folkoví Zpěváci, a své tajemství prý pečlivě střeží už po staletí.“

            „Já někde čet, že mapa ke Stráni má být důmyslně ukryta ve svatých textech, co tu zanechali, ale nikomu se to prý ještě nepodařilo rozluštit, resp. nikomu se do toho nechtělo,“ dával jsem k lepšímu své rozumy. „Jak´s to dokázal? Tys luštils?“

            „Neluštils,“ usmál se Nat tajemně, „to vůbec ne. Bylo to úplně jinak.“ Přikrčil se, jak to lidé instinktivně dělávají, když svěřují něco moc důležitého, a začal nesmírně šeptat. Pravděpodobně říkal něco jako: „Předevčírem, chvíli po zavírací hodině, už už jsem se chystal zamknout, když tu se mi přímo před barpultem jeden z Tlustých Zpěváků zjevil! Fakt! Něco popil, skamarádili jsme se a on mi své tajemství prozradil.“

            „Vážně?“ zeptal jsem se podezřívavě. To zjevení bych mu věřil, což o to, ale kamarádství s Tlustým Zpěvákem?!?!

            „Pochybuješ snad o mých slovech?!“ ohradil se Nat. „Já jsem náhodou velice přátelský člověk!“

            „No jasně.“ Nechtěl jsem se hádat, a tak jsem celou věc pustil z hlavy. Ale stejně to bylo divný. Nat a Tlustý Zpěvák u jednoho stolu...

            „Tak vstávat,“ zavelel organizátor Chlup, „už bude skoro půlnoc, tak ať to stihnem.“ A vyrazili jsme.

V.

            „Už to máš?“ vyzvídal Hrouda tápaje tmou směrem k Chlupovi, který se snažil sestavit  provizorní oltář.

            „Když mě budete pořád vyrušovat, tak to dohromady nedám,“ odsekl nervózně Chlup a dál se vrtal v prapodivné změti kovu. Nat s Fíkem zatím pošťuchovali Vosáka:

            „Vosáku, řekni osm!“

            „A pustíte mě pak?“

            „Že váháš!“

            „Osm.“

            „Polib prdel kosům!“ řehnil se Fík prastarému vtipu, až se za břicho popadal.

            „Dej pokoj!“ odehnal ho Nat, neb v záchvatu veselí se Fík zapomněl a místo za svoje se popadal za břicho Natovo. Zapálil jsem si cigaretu, lehl si do trávy a pozoroval to jejich hemžení. Moje chvíle teprve přijde - zálibně jsem hladil svoje nové ativosákoidní ocelorukavice a zároveň kontroloval jejich pevnost. Nestojím totiž     o to, aby mě ten pazdráp rafnul - a že by toho byl schopen, o tom jsem nepochyboval. Ono když jde jednomu o krk... Čert ví, co mu    v tý jeho tlamě kvete za potvory. Určitě bych chytil nějakou příšernou infekci. Ne ne, antivosákoidní ocelorukavice, to je holt nutnost. Dal jsem si je pod hlavu a zadíval se na hvězdné nebe. Řeknu vám, bez hvězd docela slabota. Nicméně koukat se na to dalo. Vzpomínal jsem na M. a s blaženým úsměvem jsem usnul.

**********

            Noční louka voněla čerstvě posekanou travou, vlahý letní větřík mi čechral vlasy a já zálibně pozoroval M., její krásné, pevné tělo, jehož lesk v měsíčním světle přiváděl mě skoro k šílenství. Pomalu přistupovala blíž a blíž, a když už jsem cítil na hrudi hroty jejích ňader, popadla mě za ramena a začala řvát: „Vstávej, Pišto, vstávej! Začínáme!!!“ S trhnutím jsem se probudil. „Co je, co se děje? Kde je M.?“ Nade mnou stál Hrouda a kroutil hlavou.

            „Je mi tě líto...“ politoval mě takovým tím povzneseným způsobem, za který jsem měl vždycky chuť ho zabít. „Jdeme obětovat, tak vyskoč,“ dodal už normálně, pročež jsem se rozhodl ho ušetřit. Zaplašil jsem poluci a zvedl se z trávy. Taky mohli moment počkat, koňové...

            Planina se během mé indispozice změnila k nepoznání. Plály tu v kruhu rozestavěné svíce a uprostřed stál konečně sestavený oltář. Byl maličko našišato, ale to se poddá. Poddal jsem Chlupovi svitek s tajemnou formulí. Nat, navlečený do obřadního roucha, stepoval u oltáře a popoháněl nás: „Hejbněte kostrama, chlapi! Půlnoc na krku a vy se tady ještě pinožíte. Lomikel bude nadávat...“ V tu chvíli se jako na povel rozevřelo nebe a Lomikel vykoukl: „Tak bude se něco dít, nebo ne? Nemam na starosti jenom vás. To je pořád keců a de vám to, jak dyž sere a maluje!“ burácel bůh. Nat se zaklonil, co to šlo, a křičel nahoru: „To bude dobrý! Za chvíli je to    v cajku!“

            „Ale fofrem!“ houkl Lomikel a zase za sebou nebe zapnul. Zrychlili jsme tempo. Navlékl jsem si svoje antivosákoidní ocelorukavice, vytáhl nadávajícího Vosáka z bedny a plácnul s ním na oltář. Ten projevil značnou tendenci k návratu do složeného stavu, ale Nat jej pohotově podepřel nohou. Zkontroloval Chlupa se svitkem, mrknul na Hroudu, jestli hlídá svíčky, počkal, až Smolík otevře rum, pak zařval do nebe „Můžem!“ a začalo divadlo. Z nebe lítaly blesky, valil se čmoud, burácely hromy a Láďa Křížek i  s bratrem. Apokalypsa jak vyšitá. Pak se nebe roztrhlo se strašným kvílením vpůli, objevil se obrovský zlatý trůn planoucí tisícem barevných plamenů a po schodech z lidských koster k němu sestupoval Lomikel svým nenapodobitelným cukavým pohybem. Usadil se a podrbal si pýteno. Poté přesmykl vádlo a v ten ráz všecičko utichlo. Jen vzduch jemně sršel elektřinou. Lomikel se zavrtěl, naklonil se maličko dopředu, aby líp viděl, a zaburácel : „Nuže, začněmež!“ Na ten povel rozvinul Chlup svitek a začal předříkávat tajemnou formuli.

            „Spiriteux issu d´un melange alcool!“ Zaraženě jsem se podíval na Nata. Ten jen pokrčil rameny. Chlup pokračoval.

            „D´origine agricole 39,25% vol. Brandy 0,75% vol!“ Začínalo mi to bejt divný. Chlup se nešťastně rozhlédl, nadechl se a četl dál.

            „Courriere a Co. Negociants A 16100, France!“ dokončil formuli zmatený kamarád. Chvilku bylo hrobové ticho.

            „Do háje, co je to za krávovinu?!?!?!?!?“ zařval Lomikel         a seslal na Třeboňsko povodeň. „Tohle má bejt ňáká tajemná formule?! Kde ste to sebrali, pitomci?!“ Další povodeň na Třeboňsko.

             „Já to nikdy předtim nečet,“ pípnul úplně malinkatý Chlup. „Bylo to zapečetěný...“

            „Dej to sem!“ natáhl se Lomikel z nebe a vyrval vyděšenému Chlupovi svitek z ruky. Než si ho ale donesl ke svému plamennému trůnu, tak mu od těch plamenů blafnul a promptně shořel.

            „Himlhergot!“ zanadával Lomikel a seslal na Třeboňsko další várku vody. „Vykašlete se na formuli, na tohle já nemam nervy. Je mi vosumset tisíc šestsetsedumdesátdva milionů let a už bych taky chtěl mít svuj klid... Jedem!“ Otráveně se posadil, žužlaje si vzteky zmodralé pýteno. Nat odšrouboval uzávěr voňavky.

            „Ó všemocný Lomikeli! Přijmi od nás, tebebojných tvých dětí, zde přítomného Vosáka jako oběť. Ale něco za něco.“ Lomikel tázavě zatřepal pýtenem.

            „Zbav nás až navěky blebelu a budem si kvit,“ vyslovil Nat žádost. Lomikel se zavrtěl.

            „Myslíš břeť kanální?“ chtěl vědět.

            „Jo, ó nejvyšší. Břeť kanální neboli blebel.“

            „To by šlo,“ odvětil po chvilce uvažování bůh a plácli si. Nat se doširoka rozkročil a naposledy se podíval na Vosáka živého: „Máš to spočtený, brácho...“ řekl smutně, ale Vosák ho už asi neslyšel - byl totiž už zpola udušenej. V antivosákoidních ocelorukavicích totiž bohužel vzniká takový ten nepříjemný prezervativní efekt nepřímé úměry mezi bezpečím a citlivostí. Čili když Nat pomalu nahnul lahvičku a na jejím hrdle se zablyštěla první kapka, už jsem Vosáka prakticky držet nemusel. Souhlasně jsem kývl a Nat obrátil celou lahvičku dnem vzhůru. Gejzír smrtonosné voňavky se pomalu snášel na Vosáka. Kdyby měl Lomikel oči, určitě by se mu dychtivě leskly. Konec se blížil.

            „Nééééééééééééééééé!!!!“ ozvalo se najednou kdesi za mnou táhlé zoufalé volání, a kdybych se byl otočil (což jsem nemohl, ale kdybych náhodou mohl), spatřil bych obrovitánskýho zelenýho draka bez ocasu, jak se řítí přímo k nám a řve ze všech hlav : „Co to děláte?!?!?!?!? Vy tupouni! Zastavte to!!!!“ Ale už bylo pozdě. Voňavka dopadla a okamžitě se vcucla do Vosákova kožichu. Pustil jsem ho a sundal si rukavice. Bylo po všem.

Epilog
...pokračování příště....

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Pišta_Hufnágl', 29.07.2005 12:22.

Názory čtenářů
15.07.2005 18:23
Humble
Ono je tam vychytávek víc - mě třeba fascinuju představa trojúhelníku žužlajícího si vzteky zmodralé pýteno :o)
16.07.2005 00:41
Lido
piští, co kdybychom si pořídili nějaké to vosátko? :-)** Brou...
16.07.2005 12:25
Seregil
Jo fajn počtení....
16.07.2005 12:36
Pavla
Humble napsal(a):
Ono je tam vychytávek víc - mě třeba fascinuju představa trojúhelníku žužlajícího si vzteky zmodralé pýteno :o)
jo, ta pasáž, jaxy to pýteno podrbal :)))) mi připomíná ten starej vtip, co si drbe ráno chlap a co ženská ...
17.07.2005 00:07
grafoman
Nojo, jenže tohle není vůbec žádná grafomanie, jak se k tomu mám stavět? ;)
17.07.2005 00:08
Pavla
Inu jako pýteno.
17.07.2005 00:14
Humble
Hele, co jsem našel za odkaz! :o)
17.07.2005 00:21
Pavla

Kdybys Kroniku Pištovi ztratil, moch bys mu jí vytisknout ;)

17.07.2005 00:51
Pišta_Hufnágl
Humblíku, neriskuj... To, co s sebou vodím na řemínku, to skutečně není veverka..... :)
17.07.2005 01:08
Humble
A já myslil, že to je drevokocúr :o)
17.07.2005 16:33
jan-ek
Pišta_Hufnágl napsal(a):
Humblíku, neriskuj... To, co s sebou vodím na řemínku, to skutečně není veverka..... :)
Přesněji: To, co mě s sebou vodí na řemínku... že ano.

Humblíku, díky za ten odkaz, seš chlapec činanej... :-))
17.07.2005 16:38
Humble
Stačilo dát do Googlu jediné slovo: "pýteno" :o)))
17.07.2005 20:38
kouzelná_květinka
blaženě se culím... :-)
t
18.07.2005 18:02
Humble
A co třeba Vosák lyrikem? :o)
18.07.2005 18:08
Pišta_Hufnágl
Jo, "Den Vosáka"....:))))

Pak je ještě "Technologie masa I.", "Technologie masa II.", "Se sáňkami po Tibetu".... :))
18.07.2005 18:15
Pišta_Hufnágl
Hele...
18.07.2005 18:18
Humble
Za vším najdeš Vosáka :o)
18.07.2005 18:22
Pišta_Hufnágl
A tady....
18.07.2005 18:48
Humble
Vosák je v Ječný :o)
03.08.2005 16:24
Hluk Malér
Humble napsal(a):
Vosák je v Ječný :o)
A Včelák v Žitný

*
[ << ] [ < ]

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)