...jedeme dál...

(P.S. Obrazová příloha vás zděsí zděs. )

*****

            Vrátili jsme se společně. Vosák si čistil kožich a nic netušil. Usadili jsme se na svá místa jakoby nic.

            „Zrovna kočku z tebe fakt dělat nemusel,“ politoval Vosáka Hrouda.

            „No, moh´ z tebe udělat třeba vejcucku na blebel, to by ses nám aspoň hodil...“ zauvažoval Nat.

            „Cyniku!“ urazil se Vosák.

            „Cynické to možná malinko bude, to je pravda, ale už je to tak,“ začal jsem zeširoka, „musíš si zkrátka uvědomit, že seš teď kočka. A řekni sám - co s kočkou? Smrdí ti z tlamy, seš starej, vypelichanej, vošklivej, postradatelnej...“

            „Vo co tady de, kluci?“ znervózněl Vosák.

            „To máš tak,“ vzal Fík Vosáka do náruče a drbal ho za uchem, „nás už tady nějakej čas trápí blebel.“

            „Myslíš břeť kanální?“ chtěl vědět Vosák.

            „Jo. Břeť kanální neboli blebel. A nás, drahý Vosáku, napadlo,“ sevřel kočičí tělo pevněji, „že když tě obětujem Lomikelovi, tak von nám pomůže!“ A s těmito slovy popadl Vosákovu kočičí podobu za krk a vrazil ho do bedny, kterou Nat mezitím tajně připravil.

            „Svině!  Zrádci!  Vokamžitě mě pusťte!  Proměnim vás všechny v břehule!!!!!“ zmítal se Vosák v bedně.

            „Neproměníš, Vosáku, neproměníš. Sám ses přiznal, že jako kočka nemáš žádnou magickou moc, tak mlč,“ usměrňoval ho Chlup.

            „A uč se mňoukat, ať je obřad barvitější,“ přisadil si Nat a sundal z police tisíciletou whisky po dědečkovi. „Slavíme, kluci ! Starej táta vám teď naleje to nejlepší, co tady vůbec seženete.“

            Sesypali jsme se kolem Nata jak selátka kolem mámy. Ten večer se vydařil. Vosák v bedně tiše syčel, a bylo mu to hovno platný. Jo, život je fajn... 

III.

            „Je všechno připravený?“ zeptal se Nat, jakmile byli v kuchyni všichni.

            „Můžem začít třeba hned,“ oznámil Chlup, který měl na starosti materiální zabezpečení celé akce. „Máme svíčky, roucha i voňavku. A v dílnách mi spíchli malej oltář, na kterým to provedem.“

            „A rum, rum máš?“ vzpomněl jsem si.

            „Na co rum?“ zajímal se Smolík. Byl krhútem teprve krátce, a spousta mu toho ještě unikala.

            „To je kvůli Kvakvi. Na její počest se totiž pálí žáha, a na pálení žáhy není nic lepšího než rum,“ vysvětloval Fík. „Jasan?“

            „Cože?“ znejistěl Smolík.

            „No jestli je to jasan?!“

            „Proč jasan?“

            „To už se tak říká...“

            „Jo? A co to znamená?“

            „Jako jestli je to jasný, no.“

            „Aha.“

            „Fajn. Takže jasan?“ otřel si Fík zpocené čelo.

            „Jasan, Fíku!“ potvrdil Smolík nadšeně, ale hned se zase zakabonil: „A kdo to jako bude pít?“ Chvíli bylo ticho.

            „To..... to nemyslíte vážně...“ couval Smolík před našimi pohledy. „Vždyť víte, jak já rum nerad!“

            „No právě,“ řekl Hrouda. „To pak od tebe bude ta správná oběť. Hele, já třeba dostal za úkol zapálit svíčky. A dovedeš si vůbec představit, jak já zapalování svíček nenávidím??! Brrrr. Vždycky mám tákovouhle husí kůži !“ otřásl se Hrouda hnusem.

            „No tak teda jo, když je to takhle,“ svolil nešťastně Smolík a zkusmo potěžkal litrovou láhev nenáviděného moku. „Celou?“

            „Celou.“ Hrouda byl neúprosný. „Žáha se nedá pálit jen tak halabala.“

            „Hmmm. A co s tou voňavkou? Tu bude pít kdo?“

            „Smolíku! Ty se to snad nikdy nenaučíš, tyhle rituály,“ podíval jsem se kamarádovi přímo do očí. „Vzpomeň si přece, co se píše ve 'Velkéatajemnéknizekteráještěnebylanapsánaalejednouurčitěbude'. No, snaž se!“  Smolík svraštil čelo.

            „A kde že se to v tý knize píše?“

            „Píše se to na straně 1992, kapitola Oběti, odstavec IV.,“ upřesnil jsem. „Respektive se to tam teprve psát bude, až bude kniha napsána. Protože ona pochopitelně ještě není, víme?“ dodal jsem na vysvětlenou. Smolík se zamyslel ještě usilovněji a na čele mu vyrazily kapičky potu. Tři, pokud si dobře vzpomínám. (Ne že by nějak záleželo na tom, kolik měl Smolík na čele kapiček, pro veškerý děj je to naprosto nepodstatná informace, vyloženě taková vata, jenže někteří čtenáři dovedou člověka buzerovat i kvůli větším krávovinám. Takže si ty kapičky vychutnejte.)

            „To jsem nečet,“ vydechl nakonec kamarád, „O čem to je?“ Ztratil jsem trpělivost a vysvětlování se ujal Chlup.

            „Tam se, Smolíčku, zejména píše, že rozhodneme-li se obětovati Lomikelovi Vosáka, je třeba splnit několik zásadních podmínek, jinak nebude oběť přijata. Za prvé jsou potřeba svíčky - vše se totiž odehrává v naprosté tmě a nebylo by nic vidět. Za druhé musí být bezvětří. To kvůli těm svíčkám. No a za třetí je - krom oběti - též potřeba nástroj, kterým se samo obětování provede. A nejlepší způsob jak zabít Vosáka je nalejt na něj voňavku. Tu já jsem dneska ráno koupil, takže máme všechno. Jasný?“

            „Moc ne, ale s tim si starosti nedělej,“ mávl rukou Smolík. „Jen by mě zajímalo, co budou dělat ostatní. Já budu pálit žáhu, Hrouda svíčky, ale co budete pálit vy?!?“ Vypadalo to, že se, chudák, stále ještě nesmířil s tím, co má dělat. Smolík se koneckonců nikdy nesmířil s představou, že by měl vůbec něco dělat...

            „Inu, každý má svou roli v dějinách, neboj se,“ uklidňoval ho Chlup. „Já budu například předčítat tajemnou formuli. Pišta bude držet Vosáka a Nat, protože je nejstarší, bude podle tradice lejt tu voňavku.“

            „Tak to jo. Hele... neprohodil by si to se mnou někdo?“

            Smolík začínal být otravný. Vrátili jsme se tedy k baru. Tam byl sice otravný úplně stejně, ale už to tolik nevadilo. A čekali jsme na půlnoc.