Bylo nebylo. Na strmém skalisku poblíž indiánského pohřebiště stál mohutný královský hrad, který svou siluetou připomínal sedícího muže. Byl už hodně starý a dost toho pamatoval. Kamenné stěny ošlehané studeným větrem vzdorovaly už stovky let účinkům času. Ale nechme hrad hradem a věnujme se zajímavějším věcem.
 
V nejvyšší věži, za zabedněným oknem, se nacházela princeznina komnata. Byl to vskutku luxusně zařízený budoár. U dveří stála kamenná postel s bohatě nařasenými pavučinami, hned vedle vrzající stolek s hliněným džbánem na vodu. Podlahu tvořila vystýlka z nejjemnější slámy, na které zrovna nerušeně kopuloval párek krys.
V nejplesnivějším rohu seděla pobledlá černovláska v potrhaném kombiné. Znuděně zírala na krysí milence a přitom si pohrávala s prameny vlasů.
"Mám hlad!" křikla náhle až rozdovádění hlodavci úlekem nadskočili.
Masivní dveře bez kliky, opatřené stříbrným kováním, se slabě zachvěly.
"Už zase?" ozval se za nimi vystrašený hlas žalářníka, "copak vám jeden nestačil?"
Dívka se ohlédla k protější stěně, kde ležela bledá mrtvola nahého mladíka.
"Nestačil!" odpověděla stroze.
"Musím se poradit s vašim otcem, jestli máte nárok na další příděl! Chvíli setrvejte, princezno! Budu tu co by dup!"
"Hlavně nemluv s mou macechou!" vyprskla rozzlobeně dívka, "zase by mě zavřela do hradní kaple a sám jistě víš, že to nedělá dobře mému chrupu! Rozumíme si?"
Žádná odpověď.
Princezna se zvedla ze země a ulehla na kamenné lože. "A mimochodem, jak se daří tvé rodině? Prý máš tři dcery na vdávání?"
"Ty ne!" ozval se zděšený výkřik, " Snad nechcete..? To je vydírání!"
Zlomyslně se usmála. "To v žádném případě! Jen jsem dostala chuť na něco pikantního. Taková panenská trojkombinace, to by bylo něco pro můj mlsný jazýček!"
 Za dveřmi bylo slyšet spěšné kroky, které posléze zanikly v dálce.
"Já věděla, že si rozumíme! 

"V žádném případě už nikoho nevoďte!" prohlásil rozzlobeně král, když si vyslechl princezninu prosbu, " jen ať pěkně vyhladoví. Moc jsme ji rozmlsali. S takovou nám zlikviduje veškeré služebnictvo a komu já pak budu rozkazovat!"
"Co tedy navrhujete, Veličenstvo?" uklonil se žalářník a čekal na další rozkazy.
"Zabít!" promluvila královna, která se schovávala za závěsem, "Nic jiného nám nezbývá! Přece jí nebudeme donekonečna přechovávat ve věži! Co si o nás pomyslí naši poddaní?"
Král nakrabatil čelo. "Jenže, kdo to provede? Neznám nikoho, kdo by si uměl poradit s upírem?"
"Tak ji hodíme na krk někomu jinému!" napadlo královnu, " Vždycky se najde nějaký hlupák, který se jí ujme! Co myslíš, drahý?"
"A nebude to pro ni moc velký šok? Už deset let bydlí na jednom místě a najednou se bude muset stěhovat jinam."
"Každá dívka v jejím věku už cestuje po světě!"
Žalářník zvedl pohled ke královskému páru a mírně zakašlal. "Jestli mohu promluvit, tak o někom takovém vím..."
Královna sebou trhla. "Tak mluv a nenapínej nás!"
"V nedalekém lese žije v oprýskané chalupě sedm bratrů, kteří pracují ve zlatých dolech. Všichni jsou svobodní a určitě by se jim hodila pilná hospodyňka."
Královna se dala do smíchu. Plácla žalářníka do ramene, až nebožáka svalila na zem.
"To je úžasný nápad!" radovala se, "hned zítra v noci  to provedeme!"
"A co?" nechápal král.
"Omámíme Sněhurku česnekovým výparem a tady žalářník ji pohodí v lese. A jak znám svou nevlastní dceru, rychle si najde cestu k jejich baráku a zabydlí se tam."