Mirka se zadumaně zadívala na velké ohniště, kolem kterého její manžel Roman dával kameny, a zeptala se: „Není to vohniště nějak moc velký?“
„Co se ti nezdá? Chtěla jsi pořádný vohniště, tak jsem ho udělal!“ odpověděl jí a přitom nohou klopýtl o hrbol a s kamenem dopadl doprostřed ohniště, kde bylo velké množství dřeva.
„Zatraceně!“ zaklel a hned vstal. Pak si z vlasů sundával chrastí a potom ukázal na několik velkých zmuchlaných papírů v ohništi.
„Co tam dělaj ty papíry?“ zeptal se.
„No, ty jsou na podpal,“ řekla mu nechápavě.
„Správný táborník k podpalu papír nepoužívá!“
„Cože?“
„To bys měla vědět,“ pronesl vážně a vyházel papíry. Mirka jen protáhla obličej, myslela si své a odešla do chaty. Za chvíli se u ohniště objevil jejich syn Vítek, který nesl několik železných opékačů na buřty.
„Tatí, tohle máme na opejkání buřtíků!“ volal radostně.
„Kde jsi to vzal?“ zněla hned jeho otázka.
„To mi dala maminka.“
„Nic takovýho! Uděláme si pravý nefalšovaný táborák se vším všudy. Budeme vopejkat na klackách. A zavolej dědu s babičkou,“ řekl a rozeběhl se do kůlny, ve které za chvíli zmizel. Pak se ozvalo několik ran a také nadávek. A když vyšel, tak v rukou svíral pět klacků, přičemž měl kalhoty polité žlutou barvou.
„Ježišmarjá! Takhle špinavej přeci nebudeš sedět u táboráku!“ ozvala se jeho žena z okna verandy. On jen něco zavrčel a zmizel v chatě.
  Zanedlouho všichni zasedli u ohniště a Roman se vší vážností vzal nůž a chtěl udělat na prvním klacku špičku. K jeho překvapení byl však nůž tupý.
„No, takhle to dělat na poslední chvíli, to můžeš vopravdu jen ty,“ zkonstatovala Mirka.
„Sakra, kde máme ten druhej nůž…jaúúú!“ vyhrkl ze sebe a hned si strčil prst do úst.
„Jo, nešikovný maso musí pryč,“ ozval se děda.
„To povídá ten pravej,“ mínila babička.
„Já si skáknu pro náplast. Hned jsem zpátky,“ řekl a rozeběhl se do chaty. Když se vrátil, tak už neměl snahu pokračovat v tom, co dělal a přišla tedy řada na železné opékače.
„Nějak to nejde zapálit,“ řekla Mirka, která škrtala jednu sirku za druhou.
„Já to zapálím. Dej mi ty sirky!“ vyhrkl Roman a iniciativně škrtl zápalkou. Když několik sirek vzplálo a rychle shořelo, aniž by něco zapálily, znervózněl a do ohniště vrátil papíry.
„Tatí, ty jsi mi říkal, že zapálíš táborák bez jediného papírku,“ ozval se Vítek.
„Vono to je ještě navlhlý,“ mínil.
„To já bych to bez papíru určitě zapálil,“ řekl děda.
„To určitě, ale dočkali bychom se toho až ráno,“ zkonstatovala babička.
„Hlavní je, že to chytlo,“ pronesl Roman.
„Nějak to kouří!“ vyhrkla Mirka.
„To se rozhoří.“
Jeho optimismus však nebyl na místě, protože zanedlouho se všemi směry valil hustý kouř, který brzo díky bezvětří zahalil celou zahradu. Současně s tím se ozývalo velké množství kašlání a nadávek, což Romana vůbec netěšilo.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI