Starší věc, vlastně hodně starší věc..vznikla v době, kdy jsem vypomáhala prostřednictvím netu jednomu krizovému centru a seznámila se s těžkou schizofreničkou...text vznikl po odpoledni, které jsem s ní strávila přes telefon.

Slovo. Jedno, dvě, tři, tisíc, žádné. Kolik slov jsem vyslovila, kolik písmen napsala, kolik vět složila a snažila se jimi cosi předat. Nic, žádná odezva, ticho. Bolest. Jsem tu, s nimi, s vámi, jimi. Hučení v hlavě, zmatený pohled, podivný šelest v rohu. Šero, bolestná nevědomost, bezmocnost a skrytá odvaha. Ticho. Ničím nepřerušované ticho. Ticho. Zvláštní chvějící se ticho. Kde jsi? Kdo jsi? Proč jsi? Ne, neodpovídáš. Ticho. Bezelstné mlčenlivé ticho. U dveří se mihl stín, krysa běžící k díře se zalekla mého němého výkřiku. Kde? Kdo? Žádná odezva. Jen to tíživé ticho. Stíhá mě všude jako můj stín. Ty, on, můj strach a to ticho! Těkám očima, jsem zmatená, hledám odpovědi. Kudy? Kam? Bože, slyšíš? Kdy? Teď? Ne! Syknu bolestí. Točí se mi hlava. Chytím se okraje postele. Postele? Které? Sedám na zem, příjemně chladí. Sedám na zem, strašlivě mrazí. Chvěji se a nevím proč. Vím proč. Kvůli tobě! Jemu! Vám! Chladu, který cítím. Je to ve mně. Proč? Cítím to. Nechci! Proč? Pořád stejná otázka, pořád žádná odpověď. Jsi ve mně, vetřelče! Jsi ve mně a ujídáš z mého talíře, jsi ve mně a já o tebe nestojím! Táhni pryč! Vypadni! Nikdo tě nezval. Nechci tvou přítomnost. Zabíjíš mě...pomalu, s grácií, s podivnou chutí ničit mě. Blázne! Psychopate! Je to sarkastické, kruté a ničemné. Je to psychotické, němé, vražedné. Jak se tě zbavit? Jak tě zničit? Ticho. Zas je tu to ticho. Modlím se, přivírám oči, hledám cosi, co neexistuje. Vnitřní klid umírající. Smíření se světem, smíření s tebou! Jsi ve mně. Nechci tě! Zoufám si, mlčím, křičím, rvu si vlasy! Kleju, směju se, hašteřím se s tebou. Odejdi, prosím. Zmiz, prosím. Nechci tě, klečím, prosím tě, snažím se, abys odešel. Lékař mi zakázal tahle slova. Lékař mi zakázal o tobě přemýšlet. Lékař tvrdí, že nejsi, ale ty jsi, cítím tě, ty zrůdo, miláčku, prašivý pse! Vzal jsi mi sílu, odvahu, touhu, vůli, ovládáš mě ze mě...slyším tvůj ďábelský smích, prazvláštní souzvuk tříštícího se skla. Skla, které dopadlo k mým nohám a rozbilo se o stěnu mých myšlenek. Sbírám střepy, kapky krve padají na podlahu. Mísí se s mými slzami. Sůl se mísí s krví. Sůl pálí v dávných ranách. Hledání sebe, hledání souznění, hledání odpovědnosti za vlastní já. Klesám znovu na zem, klesám pod tíhou tohohle přemáhání. Klesám, padám, nedopadnu. Zachytíš mě, nedovolíš mi skoncovat s touhle hrou. Víš, že beze mě zemřeš. Potřebuješ mě, parazituješ! Nikdy se tě nezbavím, možná ani v hrobě...