Opravdu nevím nevím, nevím zdá se mi že včera vkročila jsem do ohnivé tlamy krokodýlí duše plameny zlehounka mě obestřely a já ….na oči jsem si malovala ohnivé linky v té noci když jsem sobě shořela Co dělat když se nevidím? když se necítím? Denně se potkávám možná na mostech přes Vltavu na schodech ulic zapomenutých místech svých bývalých životů svých bývalých lásek svých zbývajících snů možná denně se míjím bez povšimnutí a Devítka vede moje kroky Antoníne, Antoníne když s Tebou sedím za komínem z pálených cihel a odpaluju jednu spartu od druhý prsty se mi chvějí napětím očekáváním a teď možná i nedůvěrou nikdo už neposlouchá co říkám takže můžu říkat cokoli možná bolí to i utěšuje Kam jste mi zmizeli moji blízcí? přátelé i lásky mé bytosti… Dnes v noci
zdá se mi
že hlouběji prošlapávám stopy do spadlýho listí hudba, mongolsko city, pravda osamění ve dvou se dají brány otevřít jistěže ve dvou se dají stěny zbořit jenomže namísto toho mě požírá soběstačný drak mého putování a já zas všechno musím překousnout sama a to… mě navrací do tíživě osvobozujícího pocitu beználežení Kolotoč svý hlavy roztáčím bravurně rychle a pomalu jo, to jsou ty chvíle kdy člověk v sobě něco zatlačí tak do koutku Je člověk pořád sám jen někdy na to zapomíná? v objetí? když soukolí se zacvakne? na chvilku ve chvilce ve chvilce zapomenout? na chvíli se ztratit sama sobě za chvíli se navrátit to ten pocit vrtá mi do hlavy díru velkou tak že skrz ní mohu prohlédnout všechnu nicotnost a to se pak divím proč má vlastně člověk náležet a proč má vlastně to právo náležet Co o mě víte vy co mě znáte? Co víte o mých očích? o dálkách svobody a o mých křídlech? … které si čechrám navečer kam odlétám a kde se toulám? mé lásky přátelé možná z toho se mi dnešní noci točí hlava točí svět |