Lucii se probudila. Zdálo se jí, že slyšela někoho klepat a nebo to byla pravda? Protáhla se, vylezla z postele a vzala na sebe župan. Podívala se na hodiny. Zaspala! Rychle přešla ke kukátku a koukla se do něj. Vzápětí ustrašeně odskočila. Co tu chce? Co tu sakra Petr dělá? Nemá být ve vězení? ,,Lucie, vím že seš tam! Otevři!" Otevře? Ano, otevře. Zajímá ji, co jí ještě ten buran může chtít.
,,Ahoj Lucko."
,,Co tu děláš?"
,,Už sem propuštěnej! Ten čas rychle letí, viď?"
,,Vím, že jsi propuštěný. Myslím, co dělaš tady?"
,,Řek sem si, že by možná bylo dobrý začít znova. Vod začátku. Můžu dál?"
,,Hele, já musím do práce a-"
,,Prosim! Moc tě prosim!!
,,Já nemůžu! Co by mi na to asi šéf řekl? Já doopravdy-"
,,David umřel."
,,Cože? Ne! To ty si jenom... né, je to vtip. Jeden z tvých debilních vtipů!"
,,Není to vtip..."
,,Pojď dál."
A Petr šel.

Lucie se probudila. Protáhla se, vylezla z postele. Přešla do kuchyně, nasnídala se, poté přešla do koupelny a vyčistila si zuby. Podívala se oknem ven. Bylo krásné, červnové ráno. Na okamžik se jí zdálo, že viděla Petra. Ale ne, to není možné, Petr je přece ve vězení! Do práce se netěšila, zvlášť když je takový krásný den. Štve jí sedět u počítače v malé, vydýchané místnosti a dívat se ven na poskakující, malé, téměř nahaté děti a do půl pasu svlečené teenagery se spodním prádlem čouhajícím z kalhot, házející si létajícím talířem v domnění, že na to sbalí nějakou ,,kost". Zahnala chmury, peníze přece potřebuje, tak to tam musí nějak vydržet. Oblékla se, otevřela dveře a vyšla na chodbu. Přivolala si výtah. Nastoupila, zmáčkla tlačítko P a stroj se rozjel. Po třech čtyřech minutách (bydlí dost vysoko - ve 20. patře) výtah cinknul a dveře se otevřely. Lucie vycházela a téměř se srazila s Petrem.
,,Ahoj Lucko."
,,Co tu děláš?"
,,Už jsem propuštěnej! Ten čas rychle letí, viď?"
,,Vím, že jsi propuštěný. Myslím, co děláš tady?"
,,Řek sem si, že by možná bylo dobrý začít znova. Vod začátku."
,,Hele, já musím do práce a-"
,,David umřel."
,,Cože? Ne! To ty si jenom... né, je to vtip. Jeden z tvých debilních vtipů!"
,,Není to vtip. Bohužel."

Lucie se probudila. Protáhla se, vylezla z postele. Přešla do kuchyně, nasnídala se, poté přešla do koupelny a vyčistila si zuby. Podívala se oknem ven. Bylo krásné, červnové ráno. Na okamžik se jí zdálo, že viděla Petra. Ale ne, to není možné, Petr je přece ve vězení! Do práce se netěšila, zvlášť když je takový krásný den. Štve jí sedět u počítače v malé, vydýchané místnosti a dívat se ven na poskakující, malé, téměř nahaté děti a do půl pasu svlečené teenagery se spodním prádlem čouhajícím z kalhot, házející si létajícím talířem v domnění, že na to sbalí nějakou ,,kost". Zahnala chmury, peníze přece potřebuje, tak to tam musí nějak vydržet. Oblékla se, otevřela dveře a vyšla na chodbu. Zmáčkla tlačítko na přivolání výtahu, ale nic se nestalo. Zkusila to ještě mockrát, ale stále marně. Nakonec se, i když velmi nerada, vydala po schodech. Když byla ve čtvrtém patře, výtah se rozjel. Sakra! říkala si Lucie Zase někdo nezavřel v přízemí dobře dveře. Výtah vyjel až do dvacátého patra, což Lucii přišlo divné. Nikdo tam touhle dobou nebývá. Snad ta osoba venku opravdu nebyl Petr a teď za ní nepřijel? Hloupost, řekla si, a šla dál.

,,Chceš kafe nebo něco?"
,,Né, dík."
,,Tak co je s tím Davidem?"
,,Co by s ním bylo? Je tuhej!"
,,Nebuď cynický!"
,,Heh, to neni cynismus holčičko. To je pravda!"
,,Jak se to stalo?"
,,Dostal infarkt. Zamykal auto a najednou to s nim seklo."
,,Nezabil´s ho, že ne?"
,,Ty vole proč bych to dělal? Možná sem zloděj a násilník, ale vrah fakt ne!"
,,Uklidni se. Nepodezírám tě. Jenom říkám, že to je veliká náhoda. Manžel se vrátí z vězení a v tu samou dobu zemře milenec, kvůli kterému manžel do vězení šel."
,,Je to divný, ale za nic nemůžu. Vopravdu!!"
,,No dobře. Co chceš dělat teď?"
,,Políbit tě."
,,Neblbni! Mezi námi už všechno skončilo!"
,,Ale já tě moc chci!"
,,To sis měl říkat, když jsi po Davidovi vystřelil."
,,Chodil za tebou!!!"
,,Nebuď hloupý! O nic nešlo! Sem tam nějaká pusa, občas do kina, nic víc!"
,,Neřikej to!!!!"
,,Copak? Taky mě zabiješ??"

Lucie přemýšlela. Nevěděla co říct. Davida jí ani nijak extra líto nebylo. Začala si s ním jenom proto, že její manžel pořád nebyl doma a že se tudíž nudila. Kdyby tenkrát věděla, že to skončí výstřelem a vězením za pokus o vraždu...
,,To...to je mi líto," vykoktala, ,,Máš v tom...prsty?"
,,Ale néé! Fakt né! Možná jsem zloděj a násilník, ale vrah fakt ne!"
,,Jen jestli. Co se mu stalo?"
,,Dostal infarkt. Zamykal auto a najednou to s nim seklo."
Bylo ticho. Přerušil ho až Petr.
,,Začneme od začátku?"
,,Cože?? To si děláš srandu, ne? Vystřelíš na mého kamaráda a čekáš, že se k tobě pohrnu s otevřenou náručí?"
,,Kamaráda??? Pěknej kamarád! Píchali ste spolu!!"
,,To není pravda!! Jenom pár pus a občas do kina, nic víc!"
,,Nic víc!! Pch! Radši to ani neřikej!!"
,,Copak? Taky mě zabiješ??"

Když už dofuněla do přízemí, musela se chvilku zastavit a vydýchat se. Točila se jí hlava, ale rozhodla se vyjít před dům. Dala se na cestu do práce. Představovala přesný opak dnešního dne. Unavená, stará, ošklivá. Došla do práce, pozdravila kolegyně a vešla do své pracovny. Pustila počítač a žuchla sebou do křesla. Přesně jak si to představovala. Malé děti, polosvlečení mladíci a na ně dívající se slečny. Krásně podbarvení vrčením počítače. Musí toho dneska plno udělat. Pustila se do práce.

,,Kolikrát ti to mam řikat, že sem ho nezabil???"
,,Můžeš mi to říkat kolikrát chceš, ale stejně tomu neuvěřím!!!!"
,,Protože seš kráva! Že já debil sem se sem vůbec vracel!"
,,No to taky dost dobře nechápu!"
,,Ale já jo! Miluju tě!! Slyšíš? MILUJU TĚ!!
,,Ale já tebe ne!! Okamžitě vypadni!"
,,Tak to ne! Vyhazovat mě nebudeš!!"
Petr v naprostém vzteku sáhl po bytelném květináči a hodil ho po Lucii. Trefil se. Byla okamžitě mrtvá.

Lucie se Petrovi vyškubla a utíkala do parku. Sedla si na lavičku a rozbrečela se. Když už to trvalo pěknou chvilku (dokonce několik hodin) zvedla se a šla. Nevěděla kam. Prostě jen tak šla. Procházela kolem trafiky a zaujal ji titulek ZABIL SVOU ŽENU KVĚTINÁČEM. Koupila si to. Vrátila se na lavičku a pečlivě si to přečetla. Rozrušilo ji to natolik, že při odchodu na lavičce noviny nechala.

Lucie se zaradovala. Konečně konec! Obvykle to nedělá, ale dnes byl tak krásný den, že se rozhodla sednout si ještě na chvilku v parku. Dneska mám prostě štěstí, řekla si, když viděla, že někdo na lavičce nechal noviny. ZABIL SVOU ŽENU KVĚTINÁČEM. Horlivě si to přečetla. Zajímavé, jak to sedí na ni, Petra a Davida. Mám štěstí, že je Petr ve vězení! řekla si a zvedla se z lavičky.