Se zapadajícím sluncem
díval se do neznáma
na větvičce v louži
milimetr od svého středu
její neporazitelnosti

Mraky se zvedaly
a padaly do údolí vesmíru
jak opona divadla
které nikdy nekončí
vždy jen premiéra bez obecenstva

Toužil po její dlani
jak měsíční záře po tmě,
v jeho sevření byla ona,
oranžová záře usínání
na samém okraji mlhy
věčnosti a prázdna

Z dálky hřměl kolos
už vždy mrtvých dnů,
vyhýbal se snivě snům
nehnutě čekal na chvíli
o které jen bláznům se zdá

Se zapadajícím sluncem
věřil ve svítání,
nad propastí času přeletěl pták
Prahnul po sevření její dlaně
...zavřel oči, byl z něj mág