11.03.05 Vypadáme jako andělé, co se vznáší nad městem, jako andělé, na první pohled vidíš, co jsou zač - jen bezvládně se smějící andělé. Šla jsem po prostředku té široké, nekonečné ulice mezi světelnou smrští zářících reflektorů a neonů a měsíc barevně blikal. Puchýře bolely, zmrzlina za poslední prachy studila. Mít znovu ten pocit.. sedět sama na La Défense pod vítězným obloukem mezi mrakodrapy, s tou nádherou kolem. Nevím čím to, ale byl poslední den v Paříži a stejně si mě našel. Vyčmuchal, vycítil, našel.. jen jediný člověk kolem mě, byl tam jen jediný člověk. jediný s duchem Pana Vesela. Ukázal mi jejich Cokoli v jiném světle. Mezi mrakodrapy.. To vychutnávání a zarývání se do mě. Extravagantní město se skvostem v bytě. Jako bezvládně se smějící andělé před policejní stanicí, andělé, co zapomněli, nač mysleli. Jedu "domu", přemýšlet jak pryč. Jedu "domu", utíkat. utíkat a vzdychat a naříkat a litovat. Na zem se snáší déšť, autobus uhání vstříc našim krásným domovům a mně nejde vzlédnout, křídla jsou mokrá. Andělé pláčou.. |