Poloprázdný vlak se řítil noční krajinou. Zářící vagóny protínaly dorážející tmu; tmu dusivou jako věčný život, co na nekonečných cestách hledá milosrdnou smrt.

Seděl jsem u okna, ale ven jsem neviděl. Odněkud zblízka se na mě díval odraz mne samotného. Co čumíš, řek jsem odrazu. Tobě je tam na druhé straně hej. Vmáčknutý do okenní tabule nejsi ničím. Stvořen světlem, avšak spiknutý s temnotou, jsi jen ubohým náznakem opravdového života. Necítíš bolest, nemáš emoce. Tobě je hej.

Odraz vypadal pobaveně. Myslíš? Řekl.