Štěpánovi se zrovna zdál hezký sen, který ale skončil tím, že s ním někdo zatřásl. V prvních vteřinách nevěděl, co se děje a rozespale mžoural nad sebe, kde uviděl sklánějící se manželku. „Co je? Co se stalo? Von už zvonil budík?“ zeptal se zmateně. „Ne, ale něco se děje venku!“ odpověděla mu Helena. „A co se venku děje?“ „Neslyšíš ten vítr?“ Zaposlouchal se a vskutku uslyšel kvílení, které přicházelo od okna pokoje. „A proč mě budíš? Vždyť je teprve pět hodin?“ „Mám na balkóně prádlo. Musíme ho sundat!“ „Co? To myslíš vážně?“ „Jo!“ „Ale…“ „To ho chceš honit pak po celým sídlišti?“ „To ne.“ „Tak pojď!“ Za dlouhého zívnutí vstal, znechuceně vyšel z pokoje a přivřel pohotově oči, když manželka rozsvítila v obývacím pokoji. A poté mžouravě pohlédl k oknům, za nimiž byl balkon. „Podívej, jak tam to prádlo lítá!“ vykřikla. „Zatím neuletělo,“ zkonstatoval a opět zívl. „Jedna tvoje košile je pryč!“ „Cože?“ vysoukal ze sebe a zbystřil pozornost. „Nevidím tu tvoji kostkovanou!“ „Sakra!“ „Nesakruj a dělej už něco!“ „Tak si na sebe vezmeme aspoň župany, ne.“ „Tak je rychle voba přines!“ Již zbaven ospalosti proběhl předsíní do koupelny. Z věšáků strhl oba župany, přičemž utrhl jednomu z nich poutko. Než stačil zasakrovat, ozval se zvuk, který patřil otevírání balkónových dveří. A zároveň se ozvala rána. „Co se stalo?“ zeptal se při vbíhání do obýváku, přičemž uviděl otevřené dveře na balkon, které při náporu větru narazily do skříně. „Dělej! Dej mi ten župan!“ křikla na něho Helena, která stála u divoce vzdouvající se záclony. A on rychle přiběhl k ní. „Pomoz mi s tou záclonou!“ „Na, vem si na sebe ten župan!“ řekl a oběma rukama uchopil záclonu a pokoušel se jí odtáhnout více do strany. Zároveň však vrazil do květináče na poličce pod oknem, který vzápětí dopadl na koberec. „Co jsi to udělal!“ vyhrkla na něho manželka. „To ta zatracená záclona!“ „Hlavně v tý hlíně nešlapej a pojď sbírat prádlo!“ Sotva vkročil na balkon, opřel se do něho prudce vanoucí vítr. V prvních okamžicích nemohl popadnout dech a zároveň zavrávoral. „Nestůj tam jako tvrdý Ý a sundávej!“ „Už sundávám!“ řekl a odstranil dva kolíčky z ručníku. Náhlý prudký poryv větru mu však doslova ručník vytrhl z rukou. A ten mu ve zlomku vteřiny odlétl z dosahu. Pak už jen stačil zahlédnout, jak mizí ve výšce v prostoru nad balkónem. Zrak poté přesunul na manželku, a v tu chvíli neměl zježené vlasy jen větrem. Helena však byla plně zaujata vlajícím prádlem. Když se jim zdárně podařilo prádlo sesbírat, usedli v křeslech. „Uf, to je teda vichr. Je fajn, že dneska mám dovolenou a nemusím do práce,“ mínila Helena. „Hm, to se máš. To já musím.“ „Hlavně, aby tě to někam neodfouklo.“ „Myslíš jako ten ručník…,“ řekl a zarazil se při přísném pohledu manželky. A vzápětí si vyslechl své. KONEC PRVNÍ ČÁSTI |