Malý mužíček v šedivém fráčku a cylindru stejné barvy seděl na štěrkové cestě opřený o stříbrný disk nablýskaného Rolls Royce Silver Ghost z roku 1962. Pětiletá Molly Ryanová seděla poblíž, choulila se před raním chladem a občas si dýchla na ruce.

„Tvůj tatínek dnes jede pryč, viď Molly?“ zeptal se skřítek.

„Ano. Musí pracovat,“ odpověděla Molly.

Skřítek se potichu zachechtal a zatahal se za bílý plnovous. V jeho očích se rozhořel zlověstný plamínek.

„A vezme si tohle auto?“ Mužík poklepal na kolo Rolls Royce. Molly pokrčila rameny a začala si třít nos.

„Určitě ano. Určitě si ho vezme.“ Skřítek vyskočil a začal běhat kolem auta. „Proč by si ho nevzal? Je to moc pěkné auto. Moc, moc pěkné. Tak proč by si ho nevzal? Určitě si ho vezme…“

„Je to tak důležité?“ ozvala se Molly. Skřet se u ní zastavil. Ani s cylindrem nebyl větší než půl metru.

„Je to velice důležité,“ řekl. „Protože až auto pojede, já budu schovaný v motoru a v příhodné chvíli…“ Mužík udeřil pěstičkou do dlaně a zachechtal se. Molly se rozbrečela a rozběhla se domů.

Harry Ryan uložil cestovní brašnu do zadního kufru svého auta. Byl pyšný na Rolls Royce a dával si záležet, aby nikde nebylo jediné škrábnutí nebo šmouha. Než usedl za volant, obešel ještě auto ze všech stran, aby se pokochal tou nádherou. Slabé prosincové slunce se odráželo od chromovaných nárazníků a nablýskaného chladiče a oslňovalo Harryho duši.

Ani si nevšiml, že z domu vyšla jeho žena Alice. „Molly brečí ve svém pokoji,“ řekla.

„Cože?“ Harry se probral z okouzlení. „To kvůli tomu skřítkovi?“

„Ano. Myslí si, že chce nechat tvoje auto nabourat… Nechceš dnes zůstat doma?“

„Snad taky nevěříš na skřítky?“ zasmál se Harry.

„Jistěže ne,“ řekla Alice. „Ale… mám takový zvláštní pocit.“

Harry chytl Alici kolem pasu. „Přece víš, že auto je v perfektním stavu. Řídit umím dobře, tak čeho se bát?“

„Já vím,“ povzdechla si Alice. „Tak už jeď, ať stihneš trajekt.“

„S tímhle autem nelze přijet pozdě,“ řekl Harry a vznešeně usedl za volant.

Během deseti minut dojel Harry Ryan k přístavišti. Projel branou s nápisem MILWAUKKEE HARBOUR, WISCONSIN a zastavil u staršího muže s koženou brašnou. Stáhl okénko a muž se nad ním naklonil.

„Dobrý den, Alfréde,“ řekl Harry.

„Dobrý den, pane Ryan,“ odpověděl muž. „Tak kam to bude?“

„Do Benton Harboru. Mám namířeno do Detroitu a nechce se mi objíždět jezero.

„No jó,“ zasmál se Alfréd. „To byste si pěkně zajel. Pojedete přes Lansing?“

„Kdepak, vezmu to přes hory.“

Alfréd vypsal Harrymu lístek a podal mu ho. „Ale dejte si tam pozor. V rádiu hlásili sněhovou vánici.“

Harry se nevěřícně podíval na klidnou hladinu Michiganského jezera, pak na čistou oblohu a pochybovačně zavrtěl hlavou. „Však já si s tím nějak poradím,“ řekl a podal Alfrédovi peníze.

Přesně v jedenáct hodin zvedl trajekt kotvy a zamířil na druhý břeh Michiganského jezera. Do Benton Harboru dorazil v půl čtvrté odpoledne. Harry vyjel z útrob lodi a po silnici 113 se vydal na východ. Do Detroitu to měl ještě 210 mil.

Obloha se zatáhla ještě dřív, než dorazil do Alleghanských hor. Brzy musel rozsvítit světla a pak, když s autem zamířil vzhůru k Lansingtonskému průsmyku, i zapnout stěrače, neboť začalo sněžit.

Poté, co minul nejvyšší bod průsmyku a začal sjíždět po strmých úbočích hor zpět do nížiny, přerostlo sněžení v prudkou vichřici. Harry musel hodně zpomalit; silnice se změnila v nebezpečnou kluzavku kroutící se mezi skalami.

„Zatracený počasí,“ procedil Harry mezi zuby.

Už byl z hor téměř venku, když začalo v motoru něco klepat. Harry se nestačil ani podivit, neboť náhle přestala fungovat spojka a plynový pedál se zablokoval. Auto začalo nabírat rychlost. Harry dupnul na brzdu, nemělo to však žádnou odezvu. Ani brzda nefungovala.

Brzy se Rolls Royce řítil po kluzké silnici více než stokilometrovou rychlostí. Harry zkusil zatáhnout za ruční brzdu, ale uslyšel jen, jak někde pod podlahou prasklo lanko. Chtěl podřadit, aby auto zpomalil motorem, s ředicí pákou však nešlo hnout.

Zbyla mu poslední možnost, jak auto zastavit. Po levé straně měl sráz, po pravé skalní stěnu. Natlačil auto na skálu; ozvalo se hlasité skřípění a od boku začaly odletovat roje jisker. Ale volant prokluzoval Harrymu ve zpocených dlaních a nemohl proto auto udržet u skály dostatečně dlouho. Navíc zhoustlo sněžení a viditelnost se snížila na pouhých dvacet metrů. Harry se začal v duchu modlit.

Blížila se poslední zatáčka. Harry už začínal věřit, že se dostane na rovnou silnici v nížině. Náhle se však zablokoval volant.

„Ne, teď ne!“ vykřikl Harry a začal volantem zuřivě trhat, ale bylo to, jako by ho někdo druhý velkou silou držel. Harry znovu dupal na brzdu, zkoušel podřadit, vypnout motor, všechno bezvýsledně. Pak se před ním vynořila ostrá zákruta. Harry vykřikl ve chvíli, kdy Rolls Royce Silver Ghost z roku 1962 prorazil ochranné zábradlí a zřítil se z dvacetimetrového srázu na skalnatou plošinu.

Nad Alleghanskými horami opět svítilo slunce; obloha byla bez mráčku a v čerstvě napadaném sněhu podupávali dva policisté. Třetí k nim šplhal od vraku auta ležícího pod silnicí.

„Tak co, Jacku?“ zeptal se jeden z policistů, když byl kolega u nich.

„Je na kaši,“ odpověděl Jack.

„Auto nebo řidič?“

„Oba. Troch jsem to tam prohlídl, ale nenašel jsem nic zvláštního. Jen tohle.“ A Jack vyndal z kapsy kousek šedivé látky. „Bylo to v motoru.“

„Spousta lidí si nechává v motoru hadry, i když je pravda, že tenhle kousek vypadá trochu divně.“

„Víš,“ řekl Jack, „bude to znít směšně, ale… vypadá to jako… jako rukávek z hodně malého kabátku.“

Policisté se zasmáli. Jack ještě chvíli převracel kousek látky v ruce, pak pokrčil rameny a strčil ho do kapsy. Z nedalekého křoví ho pozorovala dvě malá černá očka.