Jednou jsem jel metrem a na „Přepravních informacích“ jsem uviděl zvláštní větu, kterou tam někdo napsal obyčejnou propiskou, obyčejným hůlkovým písmem. Přinutila mě ptát se: Kdo byl člověk, který tu po sobě zanechal stopu? Proč napsal právě to, co napsal? Odpovědi se mohu pouze domýšlet…

 Petr jde Evropskou ulicí aniž by přemýšlel o své cestě. Je přeci stále stejná. Ráno tam, odpoledne zpátky. Krok za krokem, doprovázen lidmi, jejichž cesta je také více než vůlí řízena zvykem, mine hotel Diplomat. Jeho mozková činnost je omezena na pozorování okolí; všechno ostatní jako by vypnul. Těká očima po prázdných tvářích, sklopených očích a sevřených ústech. Vidí, jak muž uhodí psa; ozve se několik hanlivých výkřiků na adresu muže, nějaká starší paní se u něho zastaví a cosi mu rozčileně říká. Muž jí pošle do prdele. Většina lidí, i Petr, pokračuje v cestě ke stanici metra. Sejdou po schodech a nahromadí svá těla u eskalátoru. Schody je dovezou na nástupiště. Petr si stoupne mezi čekající lidi a poslouchá jednolitý zvuk mísících se lidských hlasů. Přijede metro a všichni se nacpou dovnitř. Nikdo se nechce druhému podívat do očí, raději tupě zírají na nesmyslné reklamy. Na Můstku Petr vystoupí a zamíří k jinému eskalátoru, nad nímž visí cedule PŘESTUP B. Ze všech stran do něj strkají lidé připomínající velké loutky bez duše. Pak mu cestu zahradí revizor. Petr automaticky vytáhne tramvajenku. Příjmení Černý, jméno Petr. Student. Revizor pokývá hlavou, ustoupí mu z cesty a Petr pokračuje v bezmyšlenkovité chůzi. Dojde na nástupiště a rozhlíží se kolem. Nějaký muž křičí na svou ženu a pak ji uhodí. Lidé dělají, že nic nevidí, nanejvýš se zatváří trochu pohoršeně. Pak přijede metro a nastane strkanice u dveří. Petr se dostane dovnitř na poslední chvíli. V tomto světě není ani Boha, ani Satana, uvažuje v duchu, zatímco se metro rozjíždí. Boha chápu, toho jsme již dávno zabili; jeho úřad byl zrušen. Ale proč se Satan nechopí své šance při sbírání osiřelých duší, tomu nerozumím. Jsme ponecháni sobě napospas a zdá se, že si sami se sebou nevíme rady. Pak Petrův zrak padne na „Přepravní informace“, malá černá písmenka na bílé ploše. Vytáhne z kapsy propisku a v záchvatu probuzení, v jednom jediném okamžiku návratu duše, píše na kousek volného místa: