Už jste někdy jeli ze Kbel do Vysočan, když tma zahalila krajinu? Zkuste to. Až minete stanici Čakovická a stočíte se směrem na Prosek, uvidíte Prahu ležící pod vámi v údolí. Uvidíte ji v podobě tisíců světel a světýlek nejrůznějších barev a tvarů. Ale nebude to dojemný pohled. Praha z toho místa a v tu dobu vypadá jako rakovina; jako bující vřed na tváři naší planety. Lidé stvořili něco, co žije dál svým vlastním životem, roste a sílí, ničí. Už není cesty zpět…

Mám rád lidi. Jsou úžasní, složití a krásní. Ať už jako jednotlivci nebo jako jeden celek – lidstvo. Ale jejich výtvory se vymkly kontrole. Každý z nás má v sobě alespoň kousek Frankensteina, neboť vina jednoho je vinou všech. Žádná individualita není izolovaná. Všechny nás spojuje prastará síla uložená kdesi hluboko v podstatě světa. My jsme jeden; jsme struktura bez konce a počátku. Není to tak, Viktore?

Ještě jednou můžete Prahu vidět, až budete sjíždět z Proseku do Vysočan. Údolí překypující záplavou světel a váš motocykl, auto či autobus se řítí z kopce přímo do tohoto nádoru, posiluje ho, přispívá svým dílem k nevyhnutelné zkáze. Vysočanská ulice je jako cesta do pekla. Jedna řada světel se řítí do vroucího kotle a druhá řada směřuje ven, jako by chtěla roznést nákazu do širého okolí. A trvá to celou noc…

Když vyčleníte jednoho jediného člověka z davu, objevíte fascinující bytost. Pohlédnete-li na všechny lidi zároveň, na celé lidstvo, uvidíte také fascinující bytost. Ale rozdělíte-li je do skupin, ať už jsou to národy, politické strany, zaměstnanci jednoho podniku nebo jen nakupující v supermoderním hypermarketu, jejich povaha se změní. Začnou se chovat destruktivně, aniž by si to sami uvědomovali. Jejich výtvory jsou jako baobaby na planetě Malého prince. Provrtávají Zemi svými kořeny a dříve nebo později ji roztrhnou na milion kousků. Jde tomu vůbec zabránit?

S rozedněním zmizí světla a nádor se ukáže v celé své zrůdnosti. Teď je teprve vidět, že už opravdu není cesty zpět…