(Vyprávěl jsem ten příběh Beethovenovi, aniž jsem tušil, že ohluchl a on se smál a přikývl a řekl: „Jasně!“ W. Allen )

Můj otec byl hrdý na to, co dokázal. Opakoval mi to při každé příležitosti: „Synu, tohle všechno, co kolem vidíš, jsem vybudoval vlastníma rukama a nikdo, nikdo mi nikdy nepomohl.“ Bylo mi pět a moc jsem tomu nerozuměl, ale přikývl jsem.

Měl jsem otce rád,  i když jsem se ho trochu bál. Jeho ruce nebyly z těch, co by vás pohladily a utřely slzy. Na slzy otec moc nebyl: „To není pro chlapy, synku.“ Říkával mi.

Nikdy jsem neplakal a kdybych přece jen chtěl, šel bych plakat do stodoly. Před ním bych se neodvážil. Měl jsem tu místo mezi prkny, kde jsem si vymýšlel příběhy. Bylo to něco jiného- ne jen řada úkolů, kterými můj den naplnil otec. Tehdy jsem se staral o telata a krmil psy. Každý den to samé.

Vždycky po obědě, když si šel otec na hodinku lehnout jsem zalezl nahoru do stodoly a utíkal jsem pryč ze statku, „na který buď, synku, hrdý, jednou ho po mně zdědíš.“ Jak říkal. Nechápal jsem, o čem otec mluví a vždycky jsem jen přikyvoval.

Spoustu věcí, co otec říkal, jsem pochopil až mnohem později. Některé nechápu dodnes.

Nejčastěji jsem snil o rytířích a fascinoval mě příběh o Svatém Grálu, který mi občas, když nebyl příliš unaven, otec vyprávěl před spaním.

Byl jsem ještě dítě, a tak jsem v době krále Artuše nechával královnu poslouchat podvečerní půlhodinku vážné hudby na kanále jedna a malá princezna měla blonďaté vlasy nad pravým uchem sepnuté prolamovací sponkou s koníkem.

Netoužil jsem po ničem jiném, než odjet do Anglie a dokázat, že jsem hoden být jedním od Kulatého stolu.

Tátovi jsem to nikdy neřekl, protože jsem se bál, že by mi moje cesty za dobrodružstvím zakázal.

Když jsem vyrostl a dostal se na univerzitu, můj otec neřekl ani slovo. Věděl jsem, že si myslí, že k dojení krav a stavění ohrad člověk univerzitu nepotřebuje- tehdy jsem toho chápal mnohem víc, ale mým snem bylo studovat historii a doufal jsem, že to pochopí.

Nepochopil.

Několikrát jsme se kvůli tomu pohádali a já jsem během prvního roku právě proto ani jednou nepřijel domů.

Když jsem se na léto vrátil, otec řekl, že jsem mu chyběl, ale odbyl jsem ho tím, že jsem měl moc učení.

Zděsilo mě, jak moc zestárl. Hrneček s kávou, kterou jsem se naučil pít se mu v rukou klepal a všiml jsem si i hole v předsíni, kterou se tvrdohlavě snažil nepoužívat. Nikdy mě nenapadlo, že by mohl umřít, ale během tohoto léta na mě jeho stáří začalo doléhat. Sehnal jsem mu hospodyni, kterou on ale zatvrzele odmítal.

Během dalšího roku kdy jsem studoval mi paní Helliová volala, že otec už týden leží, nemůže pořádně dýchat, málo jí a vypadá to s ním špatně. Zeptal jsem se, proč nezavolala dřív. Prý nechtěl. Okamžitě jsem jel domů.

Přišel jsem k otcově posteli a on si myslel, že jsem se vrátil napořád- že jsem přijel, abych se staral o statek. Když on to už nedokáže.

Sedl jsem si k němu na postel a chytil ho za ruku. Chtěl jsem mu vysvětlit, proč nemůžu být farmářem, a tak jsem mu vyprávěl, jak jsem v dětství utíkal za Artušem, jak to mám doma rád, protože všude jsou místa mých příběhů a mých hrdinů z dětství.

Nevím, jestli mi rozuměl, ale otevřel oči a těžkým hlasem, jakoby ho to stálo všechny síly řekl: „Vyprávěj mi, vyprávěj mi jako kdysi já tobě, ať je to všechno jako dřív.“ A já mu vyprávěl o Svatém Grálu, tak jak to dělával on. Přikývl a usmál se.

Měl zavřené oči a já jsem cítil, že on už mě nedrží.

Stiskl jsme jeho ruku a poprvé v životě jsem se rozplakal.