Majitel domu pan Bém otevřel dveře od bytu a podíval se na nástěnku v chodbě, na které byla napsaná jména těch, co bydlí na patře. Červená ručička ukazovala na jeho jméno, což znamenalo, že by měl vytřít chodbu.
„Zatraceně! Přeci nebudu vytírat,“ pomyslel si a hbitě ručičku posunul na opačnou stranu nástěnky, kde bylo jméno Brtníková. Sotva tak učinil, otevřely se prudce dveře na protější straně chodby a v nich stála paní Brtníková. Hned postřehl, že se v jejich očích zlostně zablesklo.
„Jéé, dobrý den,“ pozdravil.
„Já vám dám dobrý den! Už je dávno po večerních zprávách, což vám asi uniklo.“
„No, to víte, ten čas letí.“
„Ta ručička na tý nástěnce ukazovala na vaše jméno!“
„Vážně? Ale teď neukazuje.“
„Ale měla by!”
„Asi ten, kdo tady naposledy vytíral, jí zapomněl posunout.“
„Já tady minule vytírala a posunula jsem jí na vaše jméno!“
„Vopravdu?“
„Tak teď je vytírání na vás!“
„No, to víte, manželka je v lázních a…“
„Ta tam bude čtrnáct dní. To tady zatím vyroste tráva! Nemluvě vo tom, že ve výtahu je nablito, jak včera vaši kamarádi štamgasti jezdili nahoru a dolu!“
„No, my jsme nemohli pořád zmáčknout ten správnej čudlík.“
„Co by asi tomu řekli na úřadech!“
„No, já to tady všechno dám do pořádku,“ vyhrkl správce.
„To by bylo záhodno!“
  Bém se poté v bytě posílil několika pivy a pak se pustil do pastování přízemí. Sice byl více na podlaze, než na nohách, ale přesto se podlaha začala nebezpečně lesknout. Paní Brtníková zvědavě otevřela dveře a neprozřetelně vstoupila na chodbu. Ve zlomku vteřiny ztratila rovnováhu a projela se za jekotu napříč chodbou. A na zábradlí zaháknutý pan Bém, který svíral v ruce láhev piva, se jen připitoměle usmíval.
  Tou dobou si přivolal výtah pan Malina a sotva vstoupil na podlahu kabiny, podjely mu nohy. Snažil se rychle zapřít rukama o stěny, ale zavírající se dveře ho ze zadu praštily do zad a on se rozplácl na zadní stěně kabiny. Zároveň nechtěně stiskl jedno tlačítko a výtah se rozjel nahoru. Když kabina zastavila v patře, podařilo se mu postavit na nohy, ale ve stejnou chvíli do výtahové kabiny vstoupil opilý pan Karásek. I on okamžitě ztratil rovnováhu a dopadl na něho. Za dvojitého výkřiku se kabina otřásla, načež se rozjela dolů.
  Pan Makovec marně mačkal ve sklepě tlačítko výtahu, a tak tedy popadl harfu a vynesl jí po schodech do přízemí. Než se však nadál, seděl na podlaze a jel po jejím napastovaném povrchu. Do cesty se mu záhy připletla divoce sebou o podlahu mlátící se paní Brtníková, načež se otevřely dveře výtahu, ze kterých vypadl pan Karásek s panem Malinou.
„Člověk se tady s tím meje a vy se my tady takhle válíte!“ rozčílil se pan Bém, přičemž ztratil rovnováhu a spadl také na podlahu.
  Po otevření venkovních dveří pan Konečný ke svému překvapení doklouzal ke schránkám. Stačil svou schránku ze zvyku otevřít, přičemž se chytl jejich dvířek. Zakrátko je svíral v rukách a jel po podlaze k menší hromadě nadávajících lidí. Na ní dominoval pan Makovec se svou harfou a jen bezmocně přihlížel, jak do jejich strun vnikl pan Konečný.
  Několik dalších ochotných sousedů přispěchalo díky hluku na pomoc, ale i oni se brzo stali součástí valné hromady. Někteří se zakutáleli po schodech do sklepa, jiní se zase ocitli v bytech svých sousedů v přízemí. Dalším se podařilo opustit dům a mezi nimi byl i pan Bém s panem Karáskem. To se jim velice hodilo a okamžitě si to namířili do hospody, zatímco z domu se ozývala směsice výkřiků.