Autoři  Stránka autora  Názory autora  Díla hodnocená autorem 

Dílo #10826
Autor:noisette
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Vyznání
Zóna:Jasoň
Datum publikace:24.10.2004 01:39
Počet návštěv:1542
Počet názorů:8
Hodnocení:8

Prolog
Věnováno všem, kdo si prošli něčím podobným
Návštěva
Klepu na dveře vašeho domu. Stále doufám, že tam nejsi, ačkoliv je to vlastně to, po čem nejvíc toužím. Nikdo nejde, slyším hlasy, asi je tam příliš veselo. Mám šanci se otočit a odejít, ale slíbila jsem že přijdu. A slíbila jsem sobě, že hned odejdu. Nakonec obcházím váš dům a vidím světlo v kuchyni. Ano, samozřejmě, tvoje máma něco připravuje návštěvě. Nahlédnu do okna, ale tvoje máma v něm není. Stojíš tam se skloněnou hlavou ty. Napadají mě tři myšlenky. Jestli mám utéct, zaklepat na sklo nebo raději najít jiné okno, za kterým nebudeš. A vlastně ještě jedna. Co děláš v kuchyni, když si tam pokaždé ublížíš. Chvíli váhám, ale touha ti zase koukat do očí je silnější. Nejsem si jistá jestli se mi z tváře podařilo smazat všechno, co se mi honí hlavou. Stesk, hořkost a slabost, to je to, co se mi prolévá tělem, když se tvoje hlava zvedá a tvé smějící se oči si všimnou mých. Proč se vždycky musíš smát. Jako bys věděl, že to každého odzbrojí. A když jdu ke dveřím, abys mi otevřel, už vím, že nebudu schopná strčit ti do ruky to, co jsem přinesla a zase zmizet, jak jsem se zařekla. Konečně jsi otevřel dveře. Přesně jako vždy. Tmavé vlasy rozcuchané kolem hlavy, neustále rozjívený výraz a podmanivý úsměv. Jak dlouho jsem ho neviděla. Celé prázdniny? Ne déle. Přes čtvrt roku. Říkáš jak rád mě vidíš a já nevím, jestli je to pro tebe fráze nebo jsi si na mě alespoň jedinkrát během té doby vzpomněl. Asi ne. Vždyť tebe nikdy nic netíží, nikdy nemáš starosti a když se ti stýská je to jen ze zvyku. Stojím mezi dveřmi a vím, že pokud se nechci víc trápit, musím zmizet, jak nejrychleji můžu. Ty jako bys to vytušil a vtáhneš mě dovnitř. Neměls to dělat. Vůbec nevíš, jak strašně mě to všechno bolí. Už nevím jestli jsem chtěla nebo ne, ty se nikdy neptáš. Obejmeš mě, jako vždycky tak, že nemůžu dýchat. Nikdo neobjímá jako ty. Člověk by ti skoro uvěřil, že ti na něm záleží. Jenže ty tak objímáš stovky jiných. Kolikátá jsem dnes. Patnáctá, dvacátá? Kolik ze svých přítelkyň jsi dneska potkal? Nevím, nikdy nemám odvahu se tě zeptat. Jen si užívám té kratinké chvíle, kdy je mi dopřáno cítit se jako někdo, koho máš opravdu rád. Přesto žárlím na každou, které ses kdy takhle dotknul. Snažím se zahnat myšlenky na tu, které se dotýkáš s láskou. Vlastně ji neznám, nikdy jsem ji neviděla, nejspíš bude úžasná. Stejně jako ta poslední se kterou jsi chodil a jíž jsem kdysi nemohla ze žárlivosti přijít na jméno a teď je to jedna z mých nejlepších kamarádek. Ironie osudu. Když mě konečně pustíš, cítím nekonečné zklamání i úlevu. Před čtvrt rokem jsem za tebou chtěla udělat tečku a když jsi odjel, pomohl jsi mi tím. Myslela jsem, že už nikdy se mi nebudou třást kolena, když tě uvidím. Jenže teď stojím před tebou a vím, že to nikdy nebylo horší. Nevím, co říct. Snad jen „ahoj“, „jak se ti tam líbilo“, ale nejsem schopná mluvit a snažím se vyhnout tvým očím. Zachraňuje mě tvoje matka, znovu mi opakuje, co už mi řekla stokrát. "proč už jsem tam tak dlouho nebyla. Dřív jsem tam přece byla každou chvíli a oni mě přece vždycky tak rádi vidí." Proč? Přece kvůli tobě. Společnými silami mě vtáhnete do jídelny, kde okolo stolu sedí celá tvoje i moje rodina. Ano i tvůj mladší, pohlednější a perspektivnější bratr, jak vždycky říkáš. Jenže, co mě to zajímá, když se snažím dostat, co nejdál od tebe. Ale ty sis usmyslel, že po tak dlouhé době tě přece nemůžu odbít. Stejně ti nedokážu odpovídat víc než jednoslovně. Ptáš se, co mi je a já to svádím na bolení v krku a nemoc. Jaká hloupost. Jenže pro mě je teď každá záminka dobrá. Když vstanu, abych se na chvíli dostala z tvého dosahu, škádlivě mě polechtáš na bedrech jako jsi to dělával vždycky, jenže tentokrát se oženu jako vyprovokovaná zmije. Na vteřinu ztrácíš svoji sebejistotu, ale hned na to zase provokativně vystřelíš větu: „ty mě asi hodně nesnášíš“ a já se zase rozplynu v úsměvu pod tvýma očima. Otočím se, abych na něco odpověděla tvé matce a ty mi prsty projedeš vlasy. Vždycky jsi to dělal, prostě se ti líbily, zakazoval jsi mi je stříhat. Tehdy pro mě taková hloupost znamenala hodně. Teď je to jen zdroj bolesti. Už dost! Odsunu se od tebe a slibuji si, že podruhé se už takhle překvapit nenechám. Už se nesměju ničemu, co říkáš. Neodpovídám, když to není nezbytně nutné. A ty se už posté divíš, proč zase začínám být chladná. Jen kvůli tobě, abys mi už víc nevědomky neubližoval. Snažíš se mě dotknout, je to pro tebe přirozené, když s někým mluvíš, ale já v hloubi duše křičím, protože každý tvůj dotek do mě bodá malé otrávené jehly. Večer končí a ty se loučíš. Nemáš tušení, co cítím, nevíš, jak moc mě pohled na tebe bolí. Ale usmíváš se a já také i když se mi derou slzy lítosti do očí. Nikdy se nedozvíš, co se uvnitř mě děje. Nikdy bych neunesla, kdybys mě odmítl. Ztratila bych svoji hrdost, ale nedokážu přestat toužit po něčem, co nikdy nemůžu mít.

Názory čtenářů
24.10.2004 10:24
Charlien
moc.... pěkný...*
24.10.2004 11:23
Albireo
Krásná psychologická kresba! *
24.10.2004 11:39
Leodegrance
První próza, kterou jsem tu dočet do konce.
***
24.10.2004 12:55
skleboun

co na to rict? to se asi ani neda... ale je to krasne a pravdive napsane. Sila...
*
24.10.2004 14:22
noisette
Nevím,co říct. Snad jen díky, že jste mě vyslechli:-)
19.12.2004 15:40
nympha_Echo
taková dívčí próza, ale vzhledem k tomu, že nebudeš obyčejná dívka je moc dobrá... bolelo mě to za tebe*
19.12.2004 15:47
noisette
Díky, ale už to odlehlo. Jak už jsem se zmínila, do dospělosti se nějak ani nehrnu.
11.01.2009 22:18
Dragomira
Á, konečně jsem to našla! Na tohle dílo jsem jednou náhodou narazila a chtěla jsem si to ještě jednou přečíst a strašně moc pochválit autorku za to, jak píše.

Prostě je to báječné, co více říct. Bohužel jsem měla ten samý zážitek, jenže z opačné strany.
(A vlatně je mi masochistickým potěšením uvědomit si, jaká jsem svině :) )

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)