Jsem šílená. Bloudím. Jsem sama. Cizí soudím. Stále jen sním, ale přitom chci žít. Cítit, jak mi život tepe tělem. Jak mi opojení ze světa zahlcuje smysly. Proč jiní mohou a já musím stále zůstávat jako toulavá kočka za branou? Nevím. Snad proto, že jsem chtěla být úplně každým. Mít to nejlepší ze všech těch osudů jiných, patřit mezi všechny. A nakonec jsem jiná, úplně jiná než všichni ostatní a nikam nepatřím. Je to pravý život? Vždy jen ochutnat a pak být vyvržena zase ven a zmírat hladem a touhou po tom, co mají jiní? Čeho já se nesmím dotknout. Ne! Ale co mi pak zůstává? Snad zase jen sny. Sny a naděje o tom, že jednou se brána pootevře a nabídnutá dlaň mě vtáhne dovnitř, abych našla svoje místo. Volám, prosím, ale hned se studem odvracím. Vždyť prosit jsem nikdy nemusela. Až teď. Teď, když už je pozdě. Přesto mě možná někdo zaslechne a pootevře bránu a nechá ji pro mě otevřenou. Alespoň na čas. Snad do té doby nezabloudím mezi sny a nezabřednu do těch lákavých tekutých písků své fantazie, kde mě už žádná záchraná dlaň nenajde. |