Rána
jsou hřebík mezi žebry
upršené
ticho a zpocený hlas
(nedá se to vydržet
vkládáme se jeden do druhýho na dálku si zpíváme do uší
a při tom jsme mrtví oba dva)

Bojím se vyjít z domu
ven
a bojím se vracet
zvenku
domů
(může se mi stát
cokoliv, můžu potkat někoho
kdo bude v náručí držet modrý dítě 
od matisse
nebo
zakopnout
o vlastní ruce
omylem
...)

Radši je nahrazuju
cizím
teplem a občas
zaběhnu do obýváku
vykřičet ze sebe noční sliny do kapesníku
(moje vnitřní matka
neumí ukonejšit
ani sama sebe)

promiň
nebo ne

já prominu
(jednou nebo dvakrát
ale víckrát už nemůžu)

Tvoje ulice je tak široká
ach 
a tou vlastní už se skoro neprosmýknu