Bestie umírá, potřebuje mě k životu, trochu ztrácí šťávu, její rány už tolik nebolí, kopance už nejsou smrtelné… Začínáš se zase lísat, žvatláš, skuhráš, fňukáš, torzo rádoby chlapa kňučí u mejch nohou… Už vím své, na jedno zabití máš sil ještě dost… Zab ji, bestii, dokud je čas, než budeš mluvit její řečí, pohltí tě, utopí tě, začneš milovat její miniatury, sádrové napodobeniny citů, iluzí, její stíny, zpívat její ukolébavku… Příležitost propásnuta, jako milounká pitomá holčička v čekání na úsměv donekonečna opakuji vlastní ztuhlost, pěkně naposled a ještě jednou… |